„Přijela jsem si k Antonínovi pro Vaška a už na chodbě mě málem porazil zápach marihuany,“ vyprávěla mi dcera. „Musela jsem bouchat na dveře, ani zvonění nepomohlo. Nakonec vylezl Antonín, nesrozumitelně blábolil, v místnosti se povalovali ještě dva mladíci, úplně zhulení, a mezi nimi seděl Vašík. Chytla jsem ho a se slovy Už kluka nikdy neuvidíš jsem utekla. Antonín tam jen stál a tupě koukal.“

A nastal další kolotoč slibů, pokání, také vyhrožování a citového vydírání, ale Radka nepovolila. Antonín slíbil, že tentokrát už nikdy, že s drogami skončí definitivně, nechce přece ztratit milovaného synka. Nějaký čas sekal dobrotu, přistoupil i na to, že Radka občas zkontroluje přítomnost drogy z jeho moči. Byl delší dobu čistý, a tak mu Radka opět umožnila trávit se synem dva víkendy v měsíci.

Byla neděle večer, seděly jsme s dcerou u čaje a čekaly, až dorazí Antonín s Vašíkem. Byly jsme dohodnuté, že vezmu vnuka na pár dní k sobě, školka bude zavřená a Radka má dovolenou až následující týden. V devět hodin už jsme začaly být nervózní, protože Vašek tu měl být v půl osmé. Když se konečně objevil, Radka ho s úlevou objala: „Tak co, jaký byl víkend? Vyprávěj, jak jste si užili výlet.“

A Vašík ze sebe chrlil: „Bylo to bezva, mami, byli jsme na vodopádech, táta nejel vůbec rychle a byli jsme na večeři.“ Pak se zamyslel a bradička se mu zachvěla. „Mami, nebudeš se zlobit, když ti řeknu pravdu?“ „Jak bych se mohla zlobit. Přece víš, že se nikdy nezlobím, když mi řekneš pravdu.“ Vašík se k Radce přitiskl a celý se třásl. „Víš, my jsme na žádném výletě nebyli. Byli jsme doma, koukali se na televizi. Pak jsme jeli k tátovýmu kamarádovi. Já tam hrál hry na počítači a oni kouřili. Smrdělo to. Trochu mě z toho bolela hlava. Táta říká, že jsou to bylinky. Ale taky říkal, že ti to nemám říkat, protože se budeš zlobit. Ani na večeři jsme nebyli, měl jsem jen dva rohlíky a táta jel domů hrozně rychle a já se bál.“ A rozplakal se.

Radka úplně ztuhla a ve mně by se krve nedořezal. Takže Antonín zase lhal! „To je v pořádku, Vašku, dobře, že jsi mi všechno řekl. A teď se půjdeme vysprchovat a pak do postýlky, ano?“ Kloučka jsme uložily, a když usnul, Radka se rozplakala. „Tak on zase hulí! A zdrogovaný řídí auto! Žádný slib nedodrží, nic! Tentokrát mu Vaška už nikdy nedám, je konec. Jenže jak to klukovi vysvětlím? Říkáme si pravdu, ale copak můžu pětiletému dítěti vysvětlit, že jeho táta kouří marihuanu, že tím ohrožuje nejen svoje, ale hlavně jeho zdraví, a jak je nebezpečné řídit auto pod vlivem drogy? To mu mám něco nalhat, když ho učím nelhat? Vašek má tátu rád, bude mu líto, že ho neuvidí, jenže co mám dělat? Přece nemůžu riskovat život dítěte! Kvůli drogám jsem se s Antonínem rozešla, když byly Vaškovi dva roky. A on není schopen s fetováním přestat ani kvůli tomu dítěti. Co bude dál? Jaký mužský vzor Vašíkovi dává?“ Nedokázala jsem Radce odpovědět. A tak prosím o radu.

Marie, Brno

Psycholog radí

Radka dělá, co může, nejen ke své škodě možná i víc, než by dělat měla.

Opakovaně se pokoušela uvěřit slibům, že se Antonín změní a přestane fetovat. Nelze vyloučit, že se i snažil, jak se však ukazuje, bez léčby svou závislost zřejmě nezvládne. Analýza moči je už jen zoufalý pokus. Ještě by chybělo, aby se Radka vydávala (jako antidopingoví komisaři) na přepadové kontroly. Dnes už by měla jednat podstatně razantněji. Mimo jiné i proto, že by se sama mohla vystavovat nebezpečí postihu. Svěřovat nezletilé dítě do péče někomu, kdo není s to se o ně spolehlivě postarat, je nejen hloupé, ale i trestně postižitelné. Určitě by se našel někdo, kdo by v tom viděl ohrožování mravní výchovy. Pokud by měl s tátou nějaké nevinné tajemství, pak se asi nic tak zlého neděje. Musí-li si však vymýšlet celé „krycí příběhy“, je něco hodně špatně. Radka by mu měla – přiměřeně jeho věku – vysvětlit, že táta je teď nemocný, a dokud se nevyléčí, tak se nebudou tolik vídat. A jeho otci dát jasné ultimátum: pokud chce mít Vašíka někdy sám pro sebe, tak se musí nejprve léčit. Jinak ho může vídat jen v její přítomnosti. Zároveň by bylo dobré, kdyby o tom informovala i „sociálku“.