Copak já s manželem, je to sice pro nás mnohem víc práce, do zaměstnání musíme dojíždět, ale aspoň jsme v klidu a nemusíme se třást, že se s babičkou něco stane a zůstane bez pomoci. Horší je to s naší jedenáctiletou dcerou Karolínou. Ve městě byla pořád nemocná. Mysleli jsme si, že jí venkovský vzduch prospěje, ale je to naopak. Jak se ukázalo, není alergická jen na prach, který ji dusil ve městě, ale i na zvířecí srst. Jakmile dorazí domů ze školy (naštěstí se jí tam líbí, hned si našla nové kamarády), začne kýchat, kašlat a slzet.

Alergoložka, k níž chodíme, nám vysvětlila, že nejlepší lék je prostě dceru před stykem se známými alergeny ochránit. „Pokud chcete, aby byla zdravá, měli byste se zbavit všech chlupatých domácích mazlíčků,“ pravila nekompromisně. Jak to ale máme udělat, už nám neporadila.

Začali jsme u králíků. Výrok lékařky jejich osud jen urychlil, stejně se s nimi počítalo na pekáč. Postupně jsme je všechny spořádali. Pes Boris, jako by tušil, že se nad ním stahují mraky, se brzy nato rozběhl za hárající fenou a už se ze své milostné výpravy nevrátil. Zbývaly kočky. Ty se ale držely doma, sedávaly babičce na klíně u televize, zahřívaly ji v nohách postele. Byly to prostě její nejlepší přítelkyně. Navrhli jsme jí, že bychom je mohli odnést do útulku, ale hned byl oheň na střeše. „Moje kočičky nikam nepůjdou! Bez nich si život nedovedu představit, to radši umřu,“ vyhrožovala. Argument, že ohrožují zdraví její vnučky, nepřijala. Nedokázala pochopit, že tak milá, přítulná a nervy léčící zvířátka mohou někomu škodit.

„Tak co kdyby žily aspoň venku a neběhaly po obýváku a kuchyni,“ snažila jsem se svou mámu přemluvit. Všechny moje diplomatické snahy však narážely na tvrdou zeď. „Ty nemáš moje kočičky ráda,“ obvinila mě a strefila se. Ne, nemám. Jestli si mám vybrat mezi nimi a Karolínou, volím samozřejmě dceru. Nahlas to však neřeknu. Maminka to totiž takhle nevidí.

Nejhorší je, že má v Karolínce silného spojence. Králíky dcera oželela snadno – chodit jim pro zelené ji nebavilo a hladit se taky nenechali. Voříšek ji neposlouchal, a když se ho jednou pokusila navléct do nějakého trička, dokonce se po ní s vyceněnými zuby zle ohnal. Jeho zmizení oželela snadno. Ale Líza a Vendy – to je něco jiného! Ty se nejen mazlí, ale ještě u toho blaženě předou a nastrkují hlavičky, jako by říkaly: „Ještě, ještě…“ Karolína miluje kočky stejně jako její babička. A tak spustila: „Je to od vás hnusný, že je chcete vyhnat z domu. Za chvíli budete chtít vykázat i mě. Klidně budu smrkat a kašlat, ale kočičky tu zůstanou!“ Objala babičku a rozbrečela se. Do pláče bylo i mně. Marně teď s mužem dumáme, jak to vyřešit a přitom nikomu neublížit. Kočkám, babičce a hlavně Karolínce.

Psycholog radí

Kočky jsou pro babičku členem její rodiny podobně jako dcera, zeť a vnučka. Jen těžko by se asi našel někdo, kdo by ji o ně dokázal připravit proti její vůli. Zvlášť, když má ve vnučce zdatnou zastánkyni. Těžko říct, co by bylo horší – zda pohled na trápící se babičku, nebo na dusící se dcerku. Vyloučit nelze pokus starat se na dálku. Vrátit se do svého prostředí a péči o seniorku zajistit formou návštěv a třeba i tím, že by se podařilo nalézt pečovatelku, která by se o ni za úplatu průběžně starala. Případně bychom se mohli poučit z moudrosti našich předků. Bývalo zvykem, že na statku byl „výměnek“. Byl to institut generacemi prověřený – není asi náhoda, že se vrátil i do nedávno schváleného občanského zákoníku. Kdyby to dispozice matčiny nemovitosti umožňovaly, pak by se snad i v ní dala zbudovat dvě oddělená teritoria. Babiččino „kočičí“ a společné – bez alergenů. Možná by se pak podařilo Karolínce vysvětlit, že kočičky jsou jistě fajn, jen ona by si od nich měla udržovat odstup. Jinak že jí hrozí opakované zdravotní problémy. Pro lepší pochopení by se mohla od rodičů dozvědět třeba něco o celiakii a bezlepkové dietě. Nelze vyloučit, že by se pak lépe smířila s tím, že ona nemůže „jen“ ty kočky…