Chudáček, trpí novou moderní chorobou, jejímiž příznaky jsou neustálé odkládání povinností, neplnění úkolů. Jeden by řekl, že je to prachobyčejná lenost, pohodlnost, ale věda už na to má jméno. Ten, kdo má prokrastinaci, je zkrátka nemocný člověk, a kdo může po nešťastníkovi nemocném touto chorobou chtít, aby vykonával běžné povinnosti!

Manipulovat s mým manželem však umí dokonale. Udělá ty nejsmutnější oči na světě, i slzičku vymáčkne, a pronese: „Že mě v tom nenecháš, viď? Ty jsi můj úžasný milovaný bratříček, nejlepší člověk na světě.“ A můj laskavý manžel zaplatí, i když své sestře udělí přednášku na téma nezodpovědnost, pohodlnost, lenost, občas se i rozčílí, ale po jeho milé sestřičce to steče jako z husy voda. Jedním uchem tam a druhým ven, hlavně že penízky zase budou.

„To už ji, sakra, nemůžeš poslat někam?“ zlobila jsem se snad tisíckrát, ale není mi to nic platné. Manžel má peněz dost, o to nejde, ale proč by měl pořád podporovat svou starší sestru, která je zdravá a schopná se o sebe postarat? Vždyť on jí vlastně nepomáhá, jen ji ještě víc kazí! „Tentokrát ji vytahuju z bryndy naposled,“ slyšela jsem snad taky tisíckrát, ale pokaždé, když přijde s prosíkem, neodolá. Má taky jeden zajímavý argument.

„Kdyby nezaplatila za byt, kam by šla? Určitě nechceš, aby bydlela u nás.“ To vážně nechci. Máme sice vilku, ale taky dvě děti a k tomu se ještě staráme o manželovu nemocnou maminku. To mi nevadí, je to hodná ženská a udělala toho pro nás dost, zaslouží si, abychom jí to vrátili, ale mít ještě na krku tu línou švagrovou?!

Vím předem, jak by to dopadlo. Bydlela by u nás zadarmo, jedla zadarmo, a ještě by loudila po mém muži peníze, aby měla takzvaně z čeho žít. Už by neměla sebemenší důvod hledat si nějakou práci. A ty peníze od mého muže by roztočila po mejdanech, protože je to její životní styl. Občas za mnou přijde a řekne: „Tobě vadí, že mi brácha pomáhá? Ale nemělo by. Vždyť jsem jeho sestra, jsme jedna rodina. Na druhou stranu ti rozumím, jsi jedináček. Sourozenci mají držet pospolu.“

Řekla jsem jí posledně, že držet pospolu ano, ale ne vydírat a vykořisťovat a zneužívat. Urazila se. Prý jsem bezcitná a žárlivá. Chtěla bych lásku a péči jejího bratra jen pro sebe a pro své děti. Radši jsem odešla, jinak by vypukla hrozná hádka a nakonec bych z ní vyšla jako potvora já.

Moje švagrová umí stočit debatu tak, aby pravda byla na její straně. Všechno překroutí, je v tom hotový mistr, v tomhle na ni fakt nemám. Odmítá si připustit podíl viny na své životní situaci a zřejmě hodlá využívat dobročinnosti mého manžela až do smrti.

Vůbec nevím, jak to vyřešit.

Milada, Karlovy Vary

Odborník radí

PhDr. Petr Šmolka

Paní Milada zatím směřuje svou zlobu na švagrovou. Obávám se však, že je jen otázkou času, kdy se její averze přesune na manžela.

Argument, že jedináček nemůže porozumět vztahu mezi sourozenci, je jen podlou podpásovkou. Miladině švagrové přitom nelze upřít některé užitečné dovednosti. Lenost a nespolehlivost zamaskuje pláštíkem módního termínu „prokrastinace“; i bratříčka si celkem úspěšně omotala okolo prstu.

Přitom je sporné, zda lze jeho štědrost považovat za projev sourozenecké lásky, nebo jen za to, že obecně neumí nikomu nic odřeknout. Pak by mohl úspěšně profitovat například z nácviku asertivity. Umění říkat „NE“, aniž bychom se cítili provinile, patří mezi základní stavební kameny asertivních strategií. Milada už zřejmě zkusila mnohé. Snažila se domlouvat manželovi, šla i do otevřeného střetu se švagrovou, zatím bez patrné změny k lepšímu. Když něco nefunguje, nevede k žádoucímu efektu, je třeba zkusit cokoli jiného.

Při volbě nových strategií by si však neměla raději „pouštět příliš fantazii na špacír“. Zatím bych považoval za moudřejší spokojit se s odbornou pomocí, nejlépe v Poradně pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy.