Nechala se ostříhat nakrátko a každý se jí ptá, jestli je to symbol změny. A taky jí každý říká, jak je teď podobná mamince (což jen potvrzuji). O vnitřních změnách, ke kterým dospěla, Kristýna otevřeně mluví. Stará se teď mimo jiné sama o pětiletou dceru Ráchel, s partnerem se rozešla a dál udržují korektní vztahy. Ale to, zdá se, není ta nejpodstatnější věc.„Vlivem různých okolností se konečně cítím dospělá, sama za sebe a moc spokojená. Složitě se to popisuje, ale pocit je to báječný.“
Nedávno jste v jednom z rozhovorů zmínila, že jste se musela změnit. Znamená to, že by vás třeba spolužačka ze střední školy, se kterou jste se neviděly dvacet let, moc nepoznávala?
Myslíte fyzicky nebo mentálně? (úsměv) Fyzicky samozřejmě ano, i když pár vrásek přibylo, s tím nic nenaděláte. Ale co se týče vnitřního přeposkládání, tam jsem od těch -nácti nebo čerstvých dvaceti, dejme tomu, udělala velký kotrmelec. Události v životě vás logicky formují, nějak se vyvíjíte. Záleží na každém, co si vezme z toho dobrého i špatného, co se mu v životě děje. Jediné, co je důležité, je úhel pohledu. Například z rozchodu se životním partnerem si můžete odnést světabol nebo vnitřní vztek, rozhořčení, uražení... Nebo naopak z toho můžete vyjít posílená. Jsem spíš člověk, který se rozhodl pro druhou variantu. Čímž netvrdím, že to bylo nebo je vždycky jednoduché.
Hledání správného úhlu pohledu může být fuška.
Já jsem ustrojená tak, že jsem se vždycky snažila z věcí a hlavně ze sebe nepodělat. Moc sentimentu sama k sobě jsem tedy nepobrala. Jinak jsem samozřejmě hledala nějakou cestu k sobě, aby mi bylo dobře, abych si rozuměla, a v tomhle směru pro mě bylo naprosto zásadní setkání s panem doktorem Andy Urbišem. Potkala jsem ho zákonitě až po smrti maminky, která mě k němu vlastně ale stihla nasměrovat. Jela jsem za ním, abych
se zeptala na něco, na co jsem se jí už zeptat nestačila. Ale zjistila jsem, že nemám právo to vědět. Andy ale dál zůstal mně, pracujeme spolu a musím říct, že jeho způsob práce na sobě a způsob práce s pacienty – působí jako psycholog v rehabilitačním centru – je mi nesmírně blízký. To, co jsem tušila podvědomě, jsem si najednou dokázala pojmenovat a cíleně jít po určité cestě. To zní asi pateticky... Je to ale tak.
To jste ale byla ještě zadaná.
To jsem byla zadaná.
Co říkal partner na to, že jste se začala nadechovat k jinému životu? To chlapy kolikrát hodně znepokojí, vůbec se jim to nelíbí.
Ano. To chlapy hodně znepokojí, líp bych to neřekla. A běda, když se k tomu ještě ostříháte nebo začnete být najednou pozitivní nebo se nenecháte vytočit. Ani mému partnerovi se to nelíbilo, prožívali jsme složité časy, které skončily rozchodem. Nerada bych se k tomu moc vracela, protože pro mě je důležité, že teď máme moc pěkný vztah, jsem na nás oba pyšná, že jsme to dokázali úplně luxusně vybruslit a že tím netrpěla a netrpí Ráchelka. Když slyším, že si lidé řeší vztah přes děti, úplně mi naskakuje husí kůže.
Kristýna Frejová: Chtěla bych, aby tu máma byla
Tip KAFE.cz
Celý rozhovor si můžete přečíst v aktuálním čísle časopisu Vlasta.