„Šaty s vlečkou, stříbrem vyšívané, ale princezna to není, jasný pane.“ Každý, kdo vyrůstal v Česku v posledních pětatřiceti letech, má odpověď na tuto hádanku zakódovanou v hlubinách šedé kůry mozkové. Pohádka Tři oříšky pro Popelku se stala jedním z nejtradičnějších vánočních atributů – a spolu s ní i představitelka hlavní hrdinky Libuše Šafránková. Ona sama přitom v Popelce původně hrát nechtěla, protože ji příliš zaměstnávaly přípravy inscenace Strýčka Váni v Činoherním klubu. Souhlasila teprve poté, co ji postrčil kolega Jan Kačer: „V tomhle divadle už skoro nikdo točit nesmí, tak si toho važ, jeď a toč!“

Do rolí princezen pak byla obsazována ještě celé desetiletí – po kurážné Popelce si zahrála tajemnou Večernici v pohádce Princ a Večernice a ještě tajemnější a temnější princeznovskou dvojroli ve filmu Třetí princ. Měla se stát i titulní hrdinkou seriálu Arabela, ale pro nemoc musela nakonec z natáčení odstoupit (Arabele propůjčila pouze svůj hlas, když nadabovala slovenskou herečku Janu Nagyovou). „Nikdy mě nepřestane mrzet, že nebylo v mé moci pozdržet začátek natáčení a počkat, až se uzdraví,“ posteskl si režisér seriálu Václav Vorlíček.

Ostrůvek v kalných vodách

V mládí ovšem považovala za stěžejní svou práci na divadle, kde, na rozdíl od filmů, si zahrála i mrchy a záporné postavy: „Hrála jsem i role, které mě protáhly bahnem, a docela jsem si to užila, ráda i vědomě, asi mi to pomohlo vyrovnat tu kladnou polohu,“ říká. Na prknech Činoherního klubu také potkala svého muže Josefa Abrháma. Oba byli zdvořilí a ostýchaví, dlouho si vykali, chodili kolem sebe po špičkách a jen potajmu vzájemně chodili nakukovat na svá představení. V roce 1976 se nicméně vzali a stali se jedním z nejuctívanějších českých slavných párů, ostrůvkem nedotčeným čím dál kalnějšími vodami českého šoubyznysu.

Ohromný respekt a podpora veřejnosti jim pomohla ustát i aféru, kterou před šesti lety rozpoutal nechvalně proslulý bulvární deník Super: o dvojici, známé tím, že nepropírá v médiích své soukromí, otiskl lživý článek, v němž z Libuše Šafránkové udělal alkoholičku a z jejího muže domácího tyrana. Sympatie veřejnosti se však přiklonily jednoznačně na stranu osočeného páru: „Najednou se tu objevila obrovská armáda slušných, statečných, inteligentních lidí, o kterých kolikrát už ani nevíme. Jsou skromní, nenápadní, nikam se nehrnou, dělají svou práci, žijí po svém, spokojeni ve svém prostředí – ale přitom jsou připraveni, jako rytíři spící v hoře Blaníku, pro případ nouze vyrazit na pomoc,“ konstatuje Libuše Šafránková.

Dívčí půvab i po padesátce

Ani později, když opustila role princezen a zaměřila se na zralejší postavy, neztratila svou křehkost. Její manželky a maminky z filmů jako Vrchní, prchni! nebo Báječná léta pod psa jsou možná od rány, ale současně v sobě stále mají velkou dávku dívčího půvabu. „Když jsem ji viděl poprvé, bylo mi jasné, že to je sluníčko,“ řekl o ní Jiří Menzel, který ji obsadil do role nevěrné manželky v komedii Vesničko má, středisková. „Když jsem s ní pak dělal, rozhodl jsem se, že je nejen sluníčko, ale i přírodní úkaz. Je v ní zvláštní čistota. Přitom ví, co chce, a umí to říct, což jí na charismatu ještě přidává.“ Podobně okouzleně a s úctou o ní hovoří všichni kolegové – jako třeba Zdeněk Svěrák, jehož příležitostnou milenku si zahrála v oscarovém Koljovi. Libuše Šafránková je prý tak cudná, že se před ní stydí vyprávět nemravné vtipy. „Když máte takovou anekdotu na jazyku, říká: ,Vypravuj ji Pepovi, on mi ji pak doma řekne.´“

Jedním z důvodů, proč se Libuše Šafránková stala takřka národním idolem, je zcela jistě i její schopnost vybírat si role: odmítá špatné filmy, neobjevuje se v silvestrovských estrádách, neobchází nejrůznější talkshow. „Když mám pocit, že jsem tlačená do určitých postav, kde už se jenom opakuju, v takové chvíli raději přiznám, že chci změnu,“ vysvětluje. „Když všechno ve mně říká ne, poslechnu.“