Na konkurz ho přinesla maminka. „V inzerátu hledali nejlépe dvojčata, pro jistotu, aby se mohla zastupovat. Nakonec paní Poledňáková vybrala mě. Prý proto, že jsem byl spokojený v náručí každého a že mě máma uměla na požádání rozbrečet bez použití fyzického násilí.

Fakt, že kamarádi na něj dodnes pokřikují hlášku z filmu „Matýsek se pos…“, bere s humorem. „Kdo může říct, že za to, co dělá každé malé dítě, byl placenej? Ostatně to neuměly máma ani paní režisérka načasovat, takže ve filmu to bylo pouze zahrané.“

Před kameru? Už nikdy!

V dalších filmech už Lukáš nehrál. Byl zapálený volejbalista, sběratel známek a angličáků. O tom, že by mohl být herec, neuvažoval. „Od doby, kdy jsem si začal uvědomovat sám sebe, jsem totiž byl stydlivej jako málokdo, před kameru bych nevlezl. Absolvoval jsem střední školu poštovní a moje lenost mě bohužel nedonutila jít studovat dál.“

Po škole chvíli pracoval za barem, pak nastoupil na poštu v Praze 4. Tam je dodnes, na starosti má hromadná podání zásilek. „Práce je to slušná a zaměstnavatel platí včas. Kolektiv u nás máme také dobrý a hlavně zákazníci jsou s námi spokojení, tak tam chodím rád.“

Zatím je svobodný a bezdětný, ve volném čase se věnuje sportu. „Každému s míčem, míčkem, kuličkou, koulí a občas vyrazím i na hory na prkno.“