V roce 1976 jste se zapsal na pomyslnou listinu kacířů, když jste vydal knihu Život po životě. Šokoval jste odborníky i laiky, protože prostřednictvím vzpomínek stovek lidí, kteří přežili klinickou smrt, vstoupili na druhý břeh…
Při rozhovorech s těmito osobami jsem došel ke zjištění, že vjemy při umírání jsou překvapivě podobné, takže rozhodně nemůže být řeč o halucinacích, jak se vědci do té doby domnívali. Našel jsem dokonce několik společných věcí, s nimiž se setkala většina těch, kteří stáli na prahu smrti.
Publikace se dodnes prodalo 13 milionů výtisků a díky ní začal výzkum procesu umírání. Jak jste ve svých studiích pokročil?
Podle tisíců lidí, které jsem už vyzpovídal, to vypadá asi nějak takto: jako byste vystoupili ze svého těla a mohli pozorovat dění kolem sebe shora. Vidíte vlastní tělo ležet v posteli, vznášíte se, v dáli spatříte něco na způsob tunelu nebo úzké cesty s jasným světlem na konci. A vy můžete buď jít za ním, či se vrátit zpět…
V okamžiku smrti už tedy není naše vědomí spojeno s tělem?
Lidé, kteří mají zážitky klinické smrti, vyprávějí, že smrt neprožili ani prostorově, ani časově. Bylo to něco, co leží mimo naše chápání času a prostoru. Dá se říct, že všechny zážitky blízkosti smrti v sobě nesou jeden nepříjemný aspekt. Člověku se promítne celý jeho život a znovu prožívá, co udělal druhým a jak to cítili oni. To pak bolí. Ale celkově znamená tento pohled zpátky veliký přínos, protože pomáhá změnit naše budoucí chování – pokud se tedy vrátíme zpět.
Lidé uvádějí, že po této zkušenosti změnili svůj žebříček hodnot. Co si o tom myslíte vy?
Ať už před tím čekali od života cokoli, nyní se snaží učit lásce. To ovšem není tak jednoduché. Přestože člověk prožil něco takového, je velmi těžké začít milovat své bližní ze dne na den. Od těch, kdo se vrátili, často slýchám, že už nemají strach zemřít. Dospěli k přesvědčení, že to, co nazýváme smrtí, je vlastně jen přechod k něčemu jinému, a proto není důvod se tím zneklidňovat.
Věříte tedy, že život po smrti existuje?
Je to osobní téma, s nímž se musí každý vypořádat srdcem. Můžete se jednoduše zeptat babičky, dědečka nebo někoho, koho dlouho znáte a máte rádi. Mnoho lidí klinickou smrt zažilo a rádi si o tom s blízkým promluví. Všechno se pak dozvíte z první ruky…
Jak se na to ale dívají odborné kruhy?
Mnohem méně skepticky než třeba ještě před deseti lety. Například lékaři v Evropě a USA zjistili, že malé děti mají rovněž zážitky klinické smrti, které u nich vypadají jako u dospělých. A můj tým zjistil, že obdobný prožitek mělo asi osm milionů dospělých Američanů.
Připusťme tedy, že poté, co naše tělo zemře, odejde naše vědomí, nebo – chceme-li – duše někam jinam. Co myslíte, že se bude dít?
Jsem si poměrně jist, že bytí na Zemi potom vypadá jako sen. Při pohledu z této odlišné perspektivy nebudete chtít věřit mnohému, co jste ve svém životě dělali, vždyť všichni děláme bláznivé věci. Je to, jako když spíme…