„Obávám se, že nemám dobré zprávy.“
Orlando Winterton nehnul ani brvou. Když se oční lékař zahleděl do složky na lesklém mahagonovém stolu, zůstala Orlandova snědá tvář – díky staletým aristokratickým kořenům a životu naplněnému železným sebeovládáním – dokonale nehybná.
„Podle výsledků máš střed zorného pole značně poškozený, což znamená, že buňky žluté skvrny na sítnici začínají degenerovat…“
„Podrobností mě ušetři, Andrewe.“ Orlandův hlas byl klidný a strohý. „Přejdi rovnou k tomu, kdy mi povíš, co s tím můžeš udělat.“
Chvíli bylo ticho. Orlando cítil, že rukama svírá opěrky luxusního koženého křesla. Snažil se z tváře Andrewa Parkese něco vyčíst, jenže šmouhy uprostřed jeho zorného pole, které ho sem přivedly, byly už tak velké, že detaily obličejů dokázal rozeznat jen stěží. Čekal a snažil se v Andrewově hlase zaslechnout nějaký záchytný bod.
„No, obávám se, že nic moc.“
Orlando mlčel, ale ucukl hlavou, jako by ho někdo uhodil. V doktorově hlase zaslechl lítost, jíž se tolik děsil.
„Mrzí mě to, Orlando.“
„To nemusí. Jen mi řekni, co se se mnou stane. Budu moct létat?“
Andrew Parkes si povzdechl. Takové zprávy se nikdy neříkaly snadno, ale v případě Orlanda Wintertona to bylo obzvláště těžké. Dokud ještě žil, byl Orlandoův otec, lord Ashbroke, Andrewovým přítelem. Doktor tedy chápal, že když se oba Ashbrokeovi synové dali k britskému Královskému letectvu, následovali tím dlouhou rodinnou tradici.
Věděl i o silné rivalitě, která mezi Orlandem a jeho mladším bratrem Felixem panovala. Oba byli piloti mimořádných schopností, oběma se velmi rychle dostalo té nejvyšší pocty, jaké mohli v Královském letectvu dosáhnout – stali se veliteli elitních stíhacích perutí s nejmodernějšími stíhačkami Typhoon.
Předčasný konec tak zářivé kariéry by zdrtil každého a takovou zprávu nijak zpříjemnit nešlo, takže Andrewovi nezbývalo nic jiného než být upřímný.
„Ne. Na základě informací, které mám před sebou, nemám jinou možnost než tě s okamžitou platností postavit mimo službu. Než stanovím přesnou diagnózu, bude to ještě nějakou dobu trvat, ale v tuto chvíli vše ukazuje na Stargardtovu chorobu.“
Orlando dál seděl bez hnutí. O emocích, které vřely pod jeho lhostejným zevnějškem, svědčilo jen chvění svalu na čelisti.
„Pořád ještě vidím. Pořád ještě můžu létat. Tohle přece může zůstat jen mezi námi?“
Doktor zavrtěl hlavou. „Pokud jde o Královské letectvo, tak ne. Komu to řekneš v osobním životě, je na tobě. Budeš moct vést úplně normální život, alespoň prozatím, takže se o tom nikdo nemusí dozvědět, dokud se jim to sám nerozhodneš říct.“
„Aha.“ Orlando se hořce zasmál. „Povedu úplně normální život‚ alespoň prozatím‘. Hádám, že se mi chystáš povědět, že se to změní?“
„Jde bohužel o degenerativní onemocnění.“
Orlando prudce vstal. „Díky za informace, Andrewe.“
„Orlando, počkej! Nemáš nějaké otázky… nezajímá tě ještě něco…?“
Orlando se otočil. Jeho výška a široká ramena způsobily, že se prázdnota v jeho tváři zdála ještě strašlivější.
„Ne. Víc slyšet nepotřebuju.“
„Mám tu nějaké materiály, které by sis měl přečíst, až se na to budeš cítit.“ Andrew položil na stůl informační brožuru a pokračoval nuceně optimistickým hlasem: „U takovéto diagnózy může chvíli trvat, než se ti rozleží v hlavě, a není na škodu, když si máš s kým promluvit. Vídáš se pořád s tou svou přítelkyní? Jak se jmenuje? Právnička, jestli se nepletu.“
Orlando se zarazil a zdálo se, že uvažuje, co odpovědět. „Jmenuje se Arabella. Je to finanční ředitelka. Ano, stále spolu… stále se vídáme.“
„To je dobře.“ Andrew se usmál a opatrně dodal: „A Felix? Není zrovna doma?“
„Ano. Vzali jsme si oba volno a jsme v Eastonu. Do služby jsme se měli vrátit příští týden.“ Chabě se usmál. „Vypadá to, že Felix odjede sám.“
Orlando vykročil z ordinace na londýnskou ulici a zamrkal.
Byl leden, ale i studené, šedivé paprsky pronikající tmavými mraky působily jeho očím bolest. Nedopustil ani chvilkové zaváhání a odmítl se opřít o zábradlí po stranách kamenných schodů.
Rozhodl se vše zvládnout bez jakékoliv podpory.
Uslyšel zasyčení pneumatických brzd a od obrubníku prudce vyjel autobus zrovna ve chvíli, kdy se mraky trochu protrhaly a vysvitlo sluníčko. Přímo před sebou, vysoko na protější budově, uviděl ohromnou reklamu na nějaké CD s obrázkem rudovlasé dívky v rozevlátých tmavě zelených šatech.
Těchto plakátů si všiml po celém Londýně už několikrát, ale najednou si uvědomil, že až doteď je nikdy doopravdy neviděl. Stejně jako mnoho dalších věcí. Povzdechl si a zvedl k dívce hlavu. Veliké, zářivé oči barvy jantaru, jež na něj upírala, byly plné smutku, a i když se její růžové rty usmívaly, zdálo se, že se nejistě chvějí.
V tu chvíli mu to došlo.
Při pohledu na onu dívku uviděl s nemilosrdnou jistotou vše, oč přichází, a pocítil, jak se mu temnota, která hrozila zachvátit jeho zrak, ovíjí kolem srdce.