Silničky, po nichž se den předtím zoufale řítila, sníh úplně proměnil. Tmavá, zamračená krajina byla teď skrytá pod měkkou bílou přikrývkou, která v záři reflektorů jiskřila, jako by ji někdo posypal třpytkami, aby ji připravil na nadcházející večírek.

Rachel se vracela zpátky do Eastonu. Zvedla ruku a nejistě si jí přejela vzadu po krku.
Měla zvláštní pocit a hlavu lehkou jak pírko. Bezděčně se usmála. Z náhlého popudu vešla ve městě do kadeřnictví a než si stihla rozmyslet, co dělá, posadila ji kadeřnice před zrcadlo.

Jak tam tak seděla a dívala se na své vystrašené oči, vybavila se jí slova, která řekla v noci Orlandovi: Mě už nebaví se jen bát. Chci být statečná…
Zhluboka se nadechla a slyšela se, jak povídá: „Ostříhat úplně nakrátko.“
Kadeřnici vidina takové svatokrádeže vyděsila. Kategoricky odmítala tak krásné vlasy úplně ostříhat a přemluvila Rachel, aby si je nechala sestříhat do střapatého mikáda, kopírujícího vzadu křivku hlavy a vpředu se špičatě prodlužujícího.

Rachel natáčela hlavu a prohlížela si účes ve zpětném zrcátku. Připadala si skvěle.
Až teď si uvědomila, jaké tíhy se zbavila. Její dlouhé, husté vlasy označovali marketingoví poradci za „součást značky“. Pojila se s nimi tíha zodpovědnosti a očekávání a Rachel cítila, že ji účes omezuje a brání jí být sama sebou.

Teď se cítila svobodná – ve všech ohledech. Bylo to, jako by Orlando Winterton všechny řetězy, jež ji poutaly k minulosti, zpřetrhal stejně nemilosrdně, jako když s kamarády piloty pálil piána.

Je naprosto přirozené, přiznala si smutně, že mě přitahuje. Je to stejně nevyhnutelné, jako když se nově vylíhnutá káčátka navážou na prvního tvora, kterého uvidí. Orlando byl první člověk, který mi naslouchal, první, kdo mě doopravdy viděl – kdo viděl víc než moji krásnou tvář. Škoda, že miluje někoho jiného!

Silnice před ní se najednou zúžila. Rachel dupla na brzdu, ale moc pozdě a moc prudce, takže cítila, jak auto nekontrolovatelně klouže po zledovatělé cestě. Na okamžik vše probíhalo jakoby zpomaleně. Sledovala, jak se k ní zídka blíží a blíží…
A pak uslyšela náraz, ucítila trhnutí, a světlo jednoho reflektoru zhaslo.

Do náhlého dusivého ticha se Rachel nejistě zasmála.
Zase ten zatracený most, pomyslela si.
To jasně ukazuje, že i když člověk ví, kde se skrývá nebezpečí, neznamená to, že se mu dokáže vyhnout.

Když otevřela vstupní dveře a zaposlouchala se, byl dům úplně tichý. Chladný, strašidelný, tmavý – stejně jako když sem vešla poprvé.
Číšníci už byli v jídelně hotoví a chystali se v kuchyni. Kromě dlouhých, prostřených stolů, které šlo zahlédnout otevřenými dveřmi do jídelny, nic nenasvědčovalo tomu, že zde ani ne za dvě hodiny vypukne večírek.

Rachel se na okamžik sevřel žaludek obavami. To ona trvala na tom, aby šla Lucinda domů, takže zodpovědnost za úspěšný průběh večírku ležela jen a jen na jejích bedrech.

Položila tašky s nákupem a vyndavala jejich obsah. Kromě vysokých svící slonovinové barvy koupila i pět krabic se svítícími sněhovými vločkami. S třesoucíma se rukama se pustila do práce.

Orlando stál před zrcadlem.
Když se díval přímo před sebe, měl být teoreticky schopný vidět na spodním okraji zorného pole předek své smokingové košile. Asi po tisící mu ale drobný perleťový knoflík vyklouzl z ruky a spadl na koberec.

Hlasitě zanadával a už se chtěl sehnout a začít ho hledat, když se ozvalo tiché zaklepání.
„Ano?“ zavolal naštvaně a ke dveřím se ani neotočil, i když slyšel, že se otevřely.
„Orlando?“ ozvala se Rachel nejistě.

„Co je?“ zabručel.
„Promiň, že tě vyrušuju.“ V zrcadle Orlando zachytil koutkem oka pohyb a zahlédl záblesk zrzavých vlasů. „Nejdou mi zapnout šaty. Nemohl bys mi pomoct?“
Už zase! pomyslel si. Otočil se k ní a netečně se zeptal: „Jak se zapínají?“ Zvedl zavázanou ruku. „Já sám tu mám problémy.“

„Na zip. Zvládneš to jednou rukou. A pak pomůžu já tobě.“
„Dobře. Otoč se.“
Instinktivně zvedl zraněnou ruku a chtěl jí odhrnout vlasy ze zad, ale nic tam nenašel. Jistě, uvědomil si, vyčesala si je nahoru. Představa její holé šíje ho trochu vyvedla z míry, ale ovládl se a druhou rukou hledal konec zipu.

Začal úplně dole na bederní páteři a klouzal po hladké látce výš, až narazil na hřejivou, saténově hebkou pleť. Málem rukou ucukl.
„Jde to?“
„Jistě,“ odsekl a zip zapnul. „Hotovo.“
„Díky.“ Otočila se k němu znovu čelem. „Teď ty.“

Bylo to jako nějaká rafinovaná forma mučení. Od chvíle, kdy vstoupila do jeho ložnice a uviděla ho v rozepnuté košili, myslela Rachel, že se snad touhou rozskočí. Vzala do ruky jeden starožitný knoflík a snažila se ho strčit do nejnižší dírky, těsně nad holou kůží jeho svalnatého břicha. Ruce se jí třásly touhou ho pohladit. Sevřela knoflík, napjatě se soustředila a čekala, až ji ta omamující vlna touhy přejde, aby se do dírky vůbec trefila.

Je to nesmysl, naprostý nesmysl, domlouvala si. Takhle se cítit kvůli muži, který patří někomu jinému. Nemá cenu stále rozebírat, co se včera v noci stalo – to jsem ještě nevěděla o Arabelle a stalo se to v návalu čisté vášně…
Zachvěla se a potlačila zavzlykání. Knoflík jí vypadl z ruky.

„Promiň – nevím, co to se mnou je.“
Klekla si a šmátrala po zemi. Najednou si uvědomila ten symbolismus – klečím mu u nohou, a to doslova. Musím se dát dohromady, nakázala si, zhluboka se nadechla a postavila se.

„Promiň. Tak ještě jednou.“
Nic mi nesliboval, opakovala si a podařilo se jí zapnout jeden knoflík. Ani náznakem mi nedal najevo, že by ke mně něco cítil, pokračovala v úvahách. Nevšiml si ani mého nového účesu. Co jsem vlastně čekala? Že se na mě podívá a rozhodne se, že Arabella pro něj není ta pravá? Bože, to je směšné. Nazlobeně vzala další knoflík.

A udělala tu chybu, že se podívala Orlandovi do očí.
Byly prázdné a chladné. Díval se kamsi za její hlavu a čelisti měl sevřené, jako by podstupoval nějaké hrozivé mučení. Rachel rychle sklopila oči.
Arabella. Přeje si, aby tady byla Arabella, uvědomila si.
Orlando zvedl bradu, aby mu mohla zapnout poslední knoflík. Na vteřinu se zarazila, učarovaná jeho blízkostí, a zatoužila ho políbit.

„Děkuju,“ pronesl stroze.
Rachel naprázdno polkla. Pokud si všiml, že jsem nesvá, tak to skvěle maskuje, pomyslela si. Asi je mu z toho trapně.
Nebo mě vůbec nebere na vědomí

„Není zač. Jestli je to všechno, půjdu…“
Jednou rukou si nadzvedla okraj dlouhých šatů ze zeleného sametu, které měla původně nachystané na koncert v Paříži poslední den svatební cesty. Ke dveřím se málem rozběhla. Snažila se potlačit to směšné nutkání brečet. Šaty, účes, mejkap – to všechno bylo zbytečné, říkala si zoufale. Nevěnoval mi jediný pohled.

Nejradši by odtud co nejrychleji zmizela, pomyslel si Orlando hořce. Cítil její rozpaky, z nichž šlo vyvodit jen jedno.
Jeho podezření se potvrdilo.
Bylo mu jasné, že Arabella o tom Rachel řekla.

Zatvrdil se a s ledovým úsměvem se k ní otočil. Jen ať se kochá mojí bezmocí. Jen ať vidí, jakou chybu včera v noci udělala, pomyslel si chmurně.
„Promiň,“ prohlásil chladně. „Budeš mi muset zapnout i manžetové knoflíčky.“
Rachel zaváhala a vrátila se k němu. Orlando ucítil její něžné doteky na zápěstí a polilo ho horko. Slyšel ji dýchat, rychle a povrchně, cítil vůni růžového parfému, vonícího létem a štěstím, a vybavila se mu minulá noc.

A s ní i všechno ostatní, oč navždy přišel.
„Zbytek zvládnu sám,“ zabručel.
„Určitě? I kravatu?“

„Dělal jsem to už tisíckrát.“
„Jednou rukou?“ Hlas se jí trochu zachvěl.
Lituje mě, pomyslel si Orlando a zaťal pěsti. Bodavá bolest v ruce mu připomněla, že má Rachel pravdu.

„Ne,“ odpověděl nabroušeně a hodil jí kravatu.
Rachel ji chytila a na okamžik zůstala stát jako socha. Netroufla se mu podívat do očí. Nedokázala snést jeho očividný odpor k tomu, aby tu byla.
„Musím tě o to prosit?“

Ledový chlad v jeho hlase ji zasáhl přímo do srdce. Zvedla hlavu a podívala se na Orlanda skrz závoj slz. V jeho očích se leskla krutost.
„Promiň.“
I v lodičkách na podpatku se musela postavit na špičky, aby mu mohla přehodit kravatu kolem krku. Jeho blízkost byla k nevydržení. Neohrabaně se na kravatě snažila vytvořit úhledný uzel, ale v uších jí bušila krev a třásly se jí prsty. Cítila na čele jeho dech a snažila se potlačit vzlykání.

„Nejde mi to –“
„Nech to být. Udělám to sám.“
„To nejde,“ vykřikla. „Já to zvládnu – prosím tě, zkusím to ještě jednou…“

Najednou jí Orlando uchopil obličej do dlaní a palci jí přejel po tvářích. Ihned ji zase pustil a částečně se od ní odvrátil. „Ty brečíš. Proč?“
„To nic. O nic nejde. Toho si nevšímej…“ Smutně se usmála.
„Co ti vlastně Arabella řekla?“

„Povídala… povídala, abych ti to neříkala.“
„To mi mohlo být jasné.“ Tvář mu zkřivil hořký úsměv. „Diskrétnost nikdy nebyla Arabellinou silnou stránkou.“

„Myslím, že… že je lepší, když to vím…“ Ustupovala před ním, protože nedokázala snést jeho fyzickou blízkost a přitom tak nezměrný odstup. „Hrozilo nebezpečí –“ vzlykla „– že se do tebe zamiluju.“
Neopatrně si přišlápla lem šatů, ale rychle ho nadzvedla, otočila se a utekla pryč.