„Já vidím anděly.“
Rachel ležela vedle něj, zírala do stropu a mluvila ospale a spokojeně.
„Znamená to, že jsem umřela a jsem v nebi?“

Orlando se otočil na bok a opřel se o loket. Slyšel v jejích slovech úsměv a přál si, aby ho mohl i vidět. Přál si ten úsměv políbit a klouzat níž a níž, až by ho změnil v něco ještě intenzivnějšího. Přál si vidět, jestli se jí ta nezměrná vášeň, kterou z ní cítil, zračí v očích.
Ale to nešlo.
„To pochybuju, když jsem tu já,“ odpověděl suše. V jeho světě nebylo na klid a světlo místo.

„To neříkej,“ zašeptala. „Dneska jsi mě zachránil. Když za nic jiného, tak za tohle sis místo v nebi získal.“
Strhla ho zase vedle sebe na záda a máchla rukou ke stropu. Až pak mu to došlo. Vzpomněl si. Na štukovanou výzdobu stropu, na anděly, kteří v šeru vypadali jako živí. Jako dítě je miloval, ale přestal se na ně dívat dávno před tím, než začal ztrácet zrak.

„Podívej se,“ mumlala. „Jsou nádherní. Neumím si představit, že by nebe mohlo být krásnější než tohle. A ty?“
Orlando si povzdechl. Samozřejmě nic neviděl. Barvy, jež mu v hlavě před chvílí vybuchovaly, vybledly a zanechaly po sobě ještě hlubší temnotu, podobnou prázdné zimní obloze, na níž pohasly ohňostroje.
„Neumím si představit, že by nebe vůbec existovalo,“ zabručel. Byl si jistý, že věčná blaženost neexistuje. Všechna radost je pomíjivá a něco stojí.

Nechal se sice na chvíli strhnout tím báječným prchavým pocitem osvobození, ale ten už byl pryč a bylo načase se zase stáhnout do bezpečí, za zdi z ledu a oceli, jež si kolem sebe vybudoval.
„Ale Orlando, byl jsi vždycky takhle cynický?“
„Ne.

„Co se stalo? To kvůli Felixovi?“
„Možná.“ Ta nespravedlnost, pomyslel si. Bratrův život – užitečný, plný odvahy – uhasl, zatímco já jsem odsouzen dál živořit. Proto jsem cynický. „Je to složitější,“ řekl nahlas.
„Pověz mi o tom,“ pobídla ho.
„Ne.“ Pružně vstal a natáhl se pro oblečení. „Není co vykládat. Něco jsem ztratil, to je všechno. Něco, co jsem bral jako samozřejmost. A teď mi to chybí. Každou vteřinu.“

Hlavně teď. Teď bych dal cokoliv, abych tě mohl vidět… dodal v duchu.
Odvrátil se. Najednou si uvědomil, jak je chladno, a na římse krbu nahmatal sirky. Dřevo na podpal okamžitě chytlo a Orlando se napřímil a sledoval, jak malý, odvážný plamínek vzdoruje tmě.
Rachel se pomalu posadila s koleny pod bradou. „Povídal jsi mi, že bát se je v pořádku – že důležité je, jak se s tím člověk vypořádá.“
Orlando mlčel.

„Myslím, že to samé by se dalo říct o ztrátě. Nemůžeš to změnit. Ale můžeš se s tím vypořádat.“
Hořce se zasmál. „Myslíš?“
Jeho chlad ji překvapil. Najednou si uvědomila, že je nahá a připadala si bezbranná a naivní. Přišlo jí, jako by ta blízkost, kterou spolu před chvílí sdíleli, nikdy neexistovala, jako by Orlando mezi nimi opět vztyčil bariéru.

„Promiň… Nic o tom nevím. Jsem pianistka, ne psycholožka,“ připustila. Vstala a rozhlížela se po odhozené noční košili.
Pomalu se k ní otočil a jeho kamenný obličej a široká postava jí znovu připomněly nějakého mytického válečníka. Uvažovala, co ho mohlo tak zranit. Co – nebo kdo.

„Proč jsi mi prve neřekla, že jsi pianistka? Nepochopil jsem, proč se tak bojíš o ruce. Myslel jsem, že jsi nějaká fiflena.“
„Já nevím… asi jsem si myslela, že to víš. Dost lidí mě poznává. Carlosovi lidé nechali kvůli mému prvnímu CD natisknout ohromnou spoustu plakátů.“

V tu chvíli to Orlandovi došlo. Vzpomněl si, jak vycházel z ordinace Andrewa Parkese a na plakátu spatřil dívku s ohnivými vlasy.
„V hudbě se nevyznám,“ prohlásil bez obalu a otočil se zpátky k ohni. „Skoro odtud nevycházím – mám moc práce. Naposledy jsem byl na koncertě v důstojnickém klubu, kde hráli písničky, které jsi doufám nikdy neslyšela, a končilo to tak, že polili piano benzinem a zapálili.“

Rachel zalapala po dechu. „To ne! Proč?“
„U letectva je to tradice. Dělá se to každý tok.“
„Ale to je hrozné! Jak to můžeš snést?“

Díval se do plamenů. „Je to jen piano,“ konstatoval a dopad jeho slov jako by zůstal viset ve vzduchu.
„Máš pravdu. Zapomínám na to. Někdy mám pocit, že to je můj jediný kamarád.“ Sevřela rukama kolena ještě pevněji a pokusila se zasmát. „No, ve skutečnosti to je můj jediný kamarád. Došlo mi to dnes odpoledne, když jsem seděla sama v pokoji a čekala na kostelníka. Jediný kladný vztah, který jsem kdy v životě měla, byl k pianu.“

Její osamění bylo přímo hmatatelné. Ta ironie Orlanda zasáhla: on celý uplynulý rok strávil tím, že se snažil od vnějšího světa odříznout, zatímco tato dívka se do něj snažila včlenit. Cítil, jak led svírající jeho srdce trochu roztál.
„Co tě sem přivedlo? Tak daleko od velkoměsta?“ zajímal se.

„Carlosovi lidé objevili tu starou faru a přišla jim jako dokonalé místo na svatbu. Velmi anglické, velmi poklidné a přitom majestátní – což jim dobře pasovalo k image, kterou mi vytvořili. Přijela jsem sem teprve předevčírem. Svatba mohla být kdekoliv jinde, byla to náhoda.“
Pomalu vstala. Přicházela k němu s hlavou skloněnou, takže v záři ohně se jí vlasy třpytily jako archivní koňak. Stoupla si k němu a položila mu ruku na srdce.

„Jsem tak ráda, že nebyla někde jinde,“ pronesla zaníceně. „Jsem tak ráda, že byla tady.“
Orlando se zhluboka nadechl a odvrátil se. Nechtěl, aby si v jeho tváři přečetla pravdu. Tu hroznou, sobeckou pravdu, že si přeje, aby se v jeho životě nikdy neobjevila a neotevřela jeho staré rány. Jeho pozornost najednou upoutal nějaký pohyb. Přešel k oknu.

Za ním stála Rachel, z níž vyzařovalo teplo a něha. Před ním se rozprostírala chladná, bílá krajina.
Když si uvědomil tu symboliku, objevil se mu na tváři ironický úsměv.
„Sněží.“

„Jé…“ stoupla si vedle něj a dívala se na proměněnou zahradu. Připadala jí jako scéna z Louskáčka. „To je nádhera… Máš štěstí, že můžeš bydlet v tak krásném domě…“
„Pro mě je ho škoda.“
Sklonil se, zdvihl ze země noční košili a přidržel ji, aby si ji mohla obléknout. Poslušně jako dítě zvedla ruce a vklouzla do ní. Najednou si připadala strašně unavená.

„Kolik je hodin?“
„Něco po třetí.“
Potlačila zívnutí a uvědomila si, že když za ní Orlando přišel, byl ještě oblečený. „Ale ty jsi byl ještě vzhůru…“
„Pracoval jsem. A dokončoval jsem přípravy na zítřek.“

„Co se zítra děje?“
Vzal ji za ruku a jemně ji vedl ke dveřím. „Každoroční ples v Easton Hall na závěr lovecké sezony. Je to stará tradice.“
„To je úžasné…“ Rachel si ihned představila dámy v krásných róbách a pány ve společenském obleku… Orlanda v obleku…

Orlando se suše zasmál. „Úžasné? To ne. Ujišťuju tě, že je to peklo. Panství stále z velké části vydělává na lovu bažantů, jehož se většinou účastní skupinky střelců z velkých londýnských korporací a finančních domů, kteří sem jezdí hlavně proto, aby ukázali, jací jsou to borci. Zítra večer bude dům plný opilých hochů ze City, kteří se budou snažit vypít co nejvíc šampaňského.“

„To všechno musíš zorganizovat ty?“
Vstoupili ven do tmavé chodby. Rachel se bosýma nohama dotkla ledově studených mramorových dlaždic a trhla sebou. Orlando ji okamžitě vzal do náručí a odnášel ji ke schodům.

„Ne úplně. Zaměstnávám cateringovou firmu, firmu organizující večírky a o zbytek se postará moje schopná hospodyně.“
„Není to asi nic příjemného, když ti dům obsadí cizí lidé.“
„Letos to poprvé organizuju sám. Loni byl ples zrušen, protože to bylo krátce po Felixově smrti.“

Rachel si mu opřela hlavu o rameno a poslouchala uklidňující tlukot jeho srdce.
„Bude to bez něj těžké,“ zamumlala.
„To ano.“ Letmo se na ni podíval a usmál se. „I když předloni způsobil pořádný poprask, protože zmizel nahoru s manželkou ředitele jedné investiční společnosti. Řediteli jsem musel dát bednu archivního portského, aby se uklidnil. S něčím takovým si letos alespoň nebudu muset dělat starosti.“

„Opravdu?“ podivila se. „Představovala jsem si, že Felix byl jako ty, ale museli jste být oba úplně jiní.“
„Ne. Byli jsme si podobní. Jen já jsem toho mohl jako starší víc ztratit.“
Už stáli nahoře na schodech. Sem žádné měsíční světlo nedopadalo, takže chodba byla temná. Rachel měla hlavu opřenou o jeho hruď. Zíral před sebe a snažil se nemyslet na to, jak je to příjemné a přirozené.

Protože to přirozené nebylo. Bylo to nereálné.
„Ty si nikdy nerozsvěcíš?“
„Nemusím. Žiju tu celý život. Orientuju se tady i poslepu.“

To je koneckonců jeden z důvodů, proč jsem se sem vrátil, dodal v duchu.
V ložnici ji položil na postel a přikryl ji. Napřímil se a spustil ruce, které mu najednou připadaly strašně prázdné.
Představoval si, jaké by to bylo si k ní lehnout, cítit ji celou noc vedle sebe a ráno se probudit a jako první uvidět její zářivé vlasy.

Jednu noc… jen jednu jedinou noc… říkal si toužebně.
Bylo bláhové si myslet, že když ji budu mít jednou, bude mi to stačit.
Mohl jsem k ní být upřímný, ale tu příležitost jsem promarnil. To, co se mezi námi stalo, bylo založené na lži. Podvedl jsem ji. Myslí si, že jsem někým, kým nikdy nemohu být. Muž, s nímž se tak nespoutaně milovala, byl ten starý Orlando Winterton. Ten, který před rokem zemřel.

Byl už skoro u dveří, když zaslechl: „Díky.“
„Za co?“
„Žes mi pomohl.“

Orlando se zasmál.
„Nemyslím tak. Myslím tím, žes mě u sebe nechal přespat.“ Odmlčela se. „I když… tak to myslím taky,“ dodala ospale. Byla na pokraji spánku. „Bylo to poprvé…“
Orlando se zarazil. „Poprvé?“ Přešel zpátky k posteli, natáhl ruku a pohladil ji po sametově hebké tváři. „Poprvé, Rachel? Ty jsi byla panna?“
Zavrtěla se a vydechla – hluboce a spokojeně. „Ne. Ale… bylo to poprvé… kdy jsem to sama chtěla.“