Portýr, který jako by vypadl z reklamy na obleky Armani, uvedl Rachel do luxusního apartmá. Zvedla Felixe ze sedačky a rozhlížela se kolem. Pokoj, v němž stála, byl jako z romantického filmu. Čtyři vysoká francouzská okna, zdobená přepychovými hedvábnými závěsy, vedla na balkon s kovaným zábradlím. Nábytek i dekorace byly laděné do odstínů zlaté a slonovinové ve stylu madame Pompadour.

Čas, kdy byl Orlando pryč, se šíleně vlekl. Rachel si celé odpoledne hrála s Felixem. Byla ráda za jeho broukání a výskání, které aspoň trochu odlehčilo tíživou atmosféru sterilního přepychu hotelového apartmá.
V hlavě měla zmatek. Jednak ji trýznilo pomyšlení na Orlanda, jak sedí u Arabellina lůžka, drží ji za ruku a utěšuje ji, a zároveň se trápila úvahami nad tím, co asi Carlos zamýšlí.

Nakonec se odhodlala, zvedla telefon a zavolala na recepci, kde se nervózně vyptávala, jestli je možné sehnat lístky na její koncert. Na druhé straně bylo chvíli ticho, během nějž slyšela jen slabé ťukání prstů do klávesnice a tlukot vlastního srdce. Po chvíli jí recepční oznámil, že koncert je bohužel vyprodaný.
„Takže koncert se koná?“ ujišťovala se.

Recepčního ta otázka překvapila. „Oui, mademoiselle.“
Rachel položila sluchátko, když vtom telefon znovu zazvonil. Dychtivě ho zvedla v domnění, že volá recepční, aby jí řekl, že se spletl. Tentokrát jí ale oznámil, že na ni venku čeká auto.

První, co uviděla, ještě než do Arabellina pokoje vstoupila, byl Orlando. Spal natažený na nepohodlné pohovce naproti dveřím a jedna ruka mu visela k zemi jako na obraze Chattertonova smrt.

Rachel se na prahu zarazila. Při pohledu na Orlanda se jí sevřelo srdce touhou a steskem. Po dlouhých hodinách samoty v neosobním hotelu, nepřátelských ulicích velkoměsta a chladu nemocnice vypadal Orlando důvěrně známý. Hlavu měl zakloněnou a ve spánku byla jeho tvář poklidná, beze stopy hněvu a utrpení.

Bez rozmýšlení vešla do pokoje, položila sedačku s Felixem a dál si Orlanda prohlížela. Ústa měl mírně rozevřená a na prstech ruky, kterou měl položenou na prsou, byly stále patrné jizvy. Vzpomněla si na chvíli, kdy ho držela za ruku, když mu krvácela, a cítila jeho bolest. Natáhla ruku, aby ho pohladila…

A nadskočila leknutím, protože směrem od postele se ozval výsměšný hlas.
„Drahoušku, promiň, že tě ruším při soukromé adoraci, ale myslím, že jsme se ještě pořádně nepředstavily.“
Rachel se otočila. „Promiň! Já jen… já jsem nechtěla…“ Cítila, že rudne a ať řekne cokoliv, situaci ještě zhorší. „Promiň, já jsem Rachel.“

Arabella seděla na posteli a opírala se o hromadu polštářů. Pod hedvábnou košilí jí kolem hrudníku prosvítaly obvazy. Jinak ale vůbec nemocná nevypadala. Oči, jimiž Rachel propichovala, měla zvýrazněné řasenkou a barevnými stíny. A jak si Rachel všimla, směrem k Felixovi jimi nezabloudila ani jednou.

Arabella nevěřícně svraštila čelo a pak se rozzářila, jako by právě ve staré tašce našla vítězný los. „Ano, samozřejmě. To je úžasné.“
„Úžasné? Co tím myslíš?“
Arabella se zasmála, ale oči z Rachel nespouštěla. „Jsi moc skromná, Rachel. Moc skromná. Myslela jsem si, že jsi nějaká venkovská holka, kterou Orlando objevil v Eastonu, ale ty nejsi, viď? Ani z daleka – jsi Rachel Campionová, pianistka a, jak říkají moji přátelé, objev sezony.“

Rachel zavrtěla důrazně hlavou a nevědomky se přesouvala ke dveřím. „Ne, ne,“ bránila se. „Už ne.“
„Co tím myslíš? Jsi miláčkem Paříže. Tvoje tvář je na každém rohu. Koncert bude už brzy, viď?“
„Ne. Tedy ano. Koncert je zítra, ale…“ Rachel zavrtěla hlavou a snažila se do rozhovoru ještě víc nezamotat. „Já ho neodehraju. Opustila jsem svůj management. Měli koncert zrušit… Jsem si jistá, že ho zrušili, jenom nesundali plakáty…“

„To si nemyslím, drahoušku. Moji kamarádi mají lístek. A máš jistě i nějaké smluvní závazky, ne?“
Smluvní závazky? Co to znamená? vyděsila se Rachel. Nejradši by si zakryla uši a zavřela oči, aby neslyšela Arabellin zlověstný hlas.
„Drahoušku, pěkně si sedni, ať si můžeme promluvit.“ Arabella poplácala rukou vedle sebe na postel. „Nerada bych vzbudila tady naši Šípkovou Růženku. Je to krasavec, viď? Proto ses do něj zamilovala a nechala slibné kariéry? Nesnaž se to popřít, drahoušku, to je zbytečné. Máš to napsané na čele.“

Rachel uhnula pohledem. Najednou si připadala zmatená a unavená, takže neměla sílu přemýšlet nebo oponovat.
„Je mi to líto…“ zašeptala.
„Ale, zlatíčko, to bych měla říkat já tobě,“ namítla starostlivě Arabella. „Láska není nikdy jednoduchá a v případě Orlanda Wintertona… Řekněme, že bys nebyla první, kdo by se spálil.“ Odmlčela se a bez obalu se zeptala: „Spala jsi s ním?“

S pohledem upřeným do klína Rachel mlčky přitakala.
„Á, jé. Takže jistě doufáš, že on tvoje city opětuje?“ Arabella se natáhla a zastrčila Rachel za ucho uvolněný pramínek vlasů. „Neříká se mi to snadno, miláčku, ale nerada bych viděla, aby taková krásná a talentovaná dívka jako ty zahodila kariéru kvůli ztracenému případu jako Orlando. Budu k tobě upřímná. Chci dát vztahu s Orlandem ještě šanci. Kvůli Felixovi.“

Když to Rachel uslyšela, zavřela ztrápeně oči.
„Nevysvětluj si to špatně,“ pokračovala Arabella. „Rozhodně nevěřím na to, že by spolu měli lidé zůstat jen kvůli dětem – zvlášť když by jeden z nich miloval někoho jiného, ale tohle myslím není ten případ. Rachel, drahoušku, řekl ti Orlando, že tě miluje?“

Rachel zavrtěla hlavou a po tvářích se jí začaly kutálet horké slzy.
„Ne. Hloupá otázka, promiň,“ omlouvala se. „Vždyť se prakticky ani neznáte a Orlando není zrovna typ, který by takovými slovy plýtval. Myslím, že mu to trvalo skoro rok, než je konečně řekl mně.“ Starostlivě Rachel pozorovala. „S Orlandem je jedna potíž. Je velmi hrdý, jak sis jistě všimla, a velmi uzavřený. Lidem, na kterých mu záleží, se ale otevře. Ovšem jenom těm, na kterých mu záleží opravdu hodně.“

Z celého rozhovoru se stávala noční můra. Rachel litovala, že nemůže prostě otevřít oči a zjistit, že to celé byl jen zlý sen.
„Měla bys o něm něco vědět, Rachel… něco, co si myslím, že by ti řekl, kdyby s tebou počítal do budoucnosti… „ Dramaticky se odmlčela a upřeně se na Rachel zadívala. „Ztrácí zrak.“

„Já vím.“ Rachel zvedla oči k Arabelle a na okamžik na její tváři uviděla překvapení. „Zjistila jsem to náhodou. Půjčila jsem si jeho auto… z přihrádky vypadl leták od doktora…“
„Aha. Takže on ti to neřekl?“

„Ne,“ zašeptala Rachel.
„No, třeba jenom neměl příležitost?“
Rachel vzpomínala na uplynulé dny a uvědomila si, že příležitostí bylo dost. Pomalu zavrtěla hlavou. Arabella ji chytila konejšivě za ruku.

„To samozřejmě nemusí znamenat, že tě nemiluje,“ prohlásila opatrně. „Ale je to celkem závažná věc, kterou by asi netajil, kdyby s tebou chtěl zůstat. Je to pro něj těžké – dnes jsme si o tom dlouho povídali… Říkal, že se to v poslední době zhoršilo. Jde o degenerativní onemocnění – možná o něm něco víš z letáku? Ovlivňuje jen střed oka, takže Orlandovi se stále daří zachovávat zdání normálního chování. Uprostřed zorného pole ale nic nevidí, takže tvoji krásnou tvářičku nikdy nezahlédl. Kdyby ano, určitě by se do tebe na první pohled zamiloval.“

Rachel cítila nesmírný smutek a bolest. Chtěla vytrhnout ruku z Arabellina chladného sevření, ale připadala si podivně bezmocná. Události se na ni valily jedna za druhou jako vlny na vyčerpaného plavce, který si není jistý, jestli má vůbec ještě vůli zůstat nad vodou.
„Nebyl by v tom rozdíl,“ vymáčkla ze sebe Rachel. „Miluje tebe, Arabello. Vím to už od začátku.“

Arabella se spokojeně usmála a opřela se zpátky do polštářů. „To nevím,“ pronesla rozverně a pohrávala si s pramínkem blonďatých vlasů. „Svým způsobem asi ano. Každopádně si myslím, že nám to bude fungovat. Kvůli Felixovi. Je důležité, aby vyrůstal v úplné rodině. Proto jsem chtěla s Felixem odjet do Brazílie, kdyby se ke mně Orlando nevrátil.“

„Do Brazílie?“ zopakovala Rachel chabě.
„Ano. Žije tam celá moje rodina, takže by byl obklopený synovci a tetami a strýčky… kteří ovšem otce nahradit nemůžou.“
Významně se na Rachel podívala, takže jí došlo, že jde o skrytou výhružku. Pokud se Orlando k Arabelle nevrátí, syna mu vezme a odveze ho na druhý konec světa, uvědomila si.

Vyprostila ruku z Arabellina sevření a postavila se. Nemohla si pomoct, ale Orlando ji instinktivně přitahoval. Od první chvíle, kdy ho uviděla, cítila, že pro ni jistým způsobem představuje domov. Že bez něj chybí jejímu životu směr.
Jako by jí četla myšlenky, zeptala se Arabella: „A co ty, drahoušku? Co budeš teď dělat? Přijde mi, že to nakonec dopadlo celkem dobře. Zítra máš koncert. Stále se můžeš vrátit.“

„Ale to nejde. Musím se postarat o Felixe –“
„Ale prosím tě! Nemysli si, že bych byla tak krutá a chtěla po tobě, abys s námi zůstala jako chůva. Orlando a já to zvládneme. Společně.“
„No, v tom případě…“ Rachel nedokázala potlačit vzlykání. Cítila se zahanbená. „Já nevím… Musím si to rozmyslet.“

„V tom případě bys měla jít zpátky do hotelu a pořádně se vyspat,“ nabádala ji Arabella. „Ráno se sem můžeš vrátit a promluvíme si o tom. Ano?“
Rachel jen němě přikývla.

Jako žena ve světě ovládaném muži se Arabella de Ferres naučila využít každé příležitosti a vždycky měla nějaké to eso v rukávu. A pokud šlo o fair play, nedělala si s ním nikdy těžkou hlavu.
V poslední době neměla moc štěstí a o některé své přednosti přišla, ale stále byla nebezpečným protivníkem. A stále měla spoustu kontaktů. Trvalo jí ani ne deset minut, než zjistila jméno Rachelina agenta a informovala ho, ve kterém hotelu Rachel bydlí.

Zbývalo už jen zajistit, aby se u ní Orlando zdržel do druhého dne. Předpokládala, že tou dobou už bude Rachel opět v péči svého agenta, takže bude moct Orlandovi oznámit, že od něj Rachel utekla.
Zhasla světlo a dopřála si spokojený úsměv.

Ozvalo se zaklepání na dveře.
Rachel ho zaslechla jakoby z velké dálky. Ten zvuk jí nic neříkal, tak ho prostě nebrala na vědomí. Na to, aby přešla pokoj a otevřela dveře, si připadala moc unavená, moc rozlámaná a prochladlá.

Seděla v křesle u okna a neměla tušení, jak dlouho. Na začátku se dívala ven na ulici, jestli u hotelu nezastaví auto a nevystoupí z něj Orlando. Aut bylo spousta, ale Orlando nikde. Pak začala klimbat.

Uslyšela další zaklepání, tentokrát hlasitější. Pomalu zvedla hlavu a svraštila čelo.
Možná jsem jeho auto přehlédla, napadlo ji. Možná šel rovnou za mnou na horu, protože se nechtěl zdržovat s klíčem na recepci…
Vyskočila z křesla. S nadějí v srdci se rozběhla ke dveřím a snažila se v ranním šeru rychle nahmatat zámek. Několik vteřin zápasila s klíčem, dokud se jí nepodařilo odemknout. Otevřela radostně dveře.

„Orlando –“
Vyděšeně se zarazila a zoufale se snažila pochopit, koho to vidí.
Ve dveřích, s ustaraným výrazem na tváři, stál Carlos.