Pár dnů po večírku už byl sníh pryč. Zahrada, která se nakrátko proměnila v kouzelnou říši divů, se pomalu vrátila do vlhké, šedivé reality. Stejně jako Racheliny naděje.

Byl to hrozný týden, během nějž se sama sebe aspoň milionkrát ptala, proč souhlasila s Orlandovým návrhem, aby zůstala a starala se o Felixe. Měla bezpočet pádných důvodů ho odmítnout. Jeden z nich byl, že o péči o děti nic nevěděla.

Rachel se narovnala a hodila další ustřiženou větev na hromadu. Bolela ji záda. Vzhledem k tomu, kolik toho za posledních pět dní naspala, bylo možná bláznivé pracovat venku na mraze a snažit se upravit zdivočelou zahradu, ale bavilo ji to. Pracovat venku jí navíc připadalo lepší než zůstávat v domě, v němž byla atmosféra ještě o několik stupňů mrazivější.

S uspokojením se dívala na odvedenou práci. Den předtím nalezla na místě, které bylo zřejmě dříve zahradní besídka porostlá růžemi, starou kamennou lavičku. Teď stál vedle ní kočárek. Rachel k němu přistoupila a unaveně se k němu posadila.
Po pěti náročných dnech plných starostí o miminko a po napůl probdělých nocích si připadala, jako by ji někdo opustil uprostřed amazonského pralesa a nechal ji tam bez mapy a kompasu.

Orlando se od chvíle, kdy Arabella odjela, stáhl do ústraní a jí ani Felixe si nevšímal.
Rachel nahlédla do kočárku a pocítila smutek. Přes všechny nepříjemnosti – probdělé noci, neustálý kolotoč krmení a přebalování – jí Felix připadal rozkošný. To, že ho Orlando vůbec nebral na vědomí, ji mučilo.

Na začátku si myslela, že Orlando je jiný, že v něm našla muže, který dokázal, že ne všichni jsou povrchní jako Carlos a nezodpovědní jako její otec. Že na světě ještě existují hrdinové.
Teď už věděla, že se spletla.

Urovnala Felixovi pokrývku, aby na něj netáhlo, a pohladila ho po růžové tvářičce.
Je horký, vyděsila se. Lucinda měla chřipku a chřipka může miminko zabít. Nechytl ji Felix?

Pro jistotu otočila kočárek a spěchala zpátky do domu. V chodbě se nad spícím miminkem sehnula. Kromě zčervenalých tvářiček se jí zdál v pořádku – dýchal normálně a spal klidně. Kdyby byl nemocný, určitě by plakal, nebo ne? uvažovala.
Určitě to dramatizuju. Chřipku mít nemůže. Lucinda odjela dřív, než se tady Arabella objevila, uklidňovala se.

Odešla do kuchyně, k obědu vytáhla z lednice pizzu a strčila ji do trouby. Pak se vrátila ke kočárku. Tváře Felixovi jen hořely. Sáhla mu na čelíčko a i teď jí připadalo horké. Jemně jím zatřásla, aby otevřel očíčka, ale on zůstal nehybně ležet.
„Panebože,“ zašeptala a popadla ho do náruče. Tiskla ho k sobě a běžela zpátky do kuchyně.

„Orlando! Orlando!“
Felix, vyrušený ze spaní, okamžitě spustil křik. Rachel ho položila na stůl a snažila se mu svléknout teplé oblečení, aby si ho mohla prohlédnout.
„Orlando!“

„Co se děje?“
Ve dveřích se objevil Orlando a Rachel se viditelně ulevilo.
„Já nevím… Myslím, že je Felix nemocný. Je celý horký a nechce přestat plakat a –“ zaslechla ve svém hlase hysterii, ale nedokázala ji ovládnout.

Orlando to malé rozzlobené tělíčko uchopil a vzal jí ho z náruče. Na chvilku ho držel v natažených pažích, ale pak mu jednou rukou podložil hlavičku a druhou záda a začal ho rázně pohupovat.
Felix zamrkal a vydal váhavé zakuckání. Pak se jako zázrakem utišil a upřeně pozoroval otcův obličej.
Čas jako by se zastavil. Jediným zvukem bylo tiché, uklidňující vrčení ledničky. Jediným pohybem bylo rytmické kolébání Orlandových silných paží.

Rachel měla pocit, že je svědkem velmi důvěrného setkání.
Vtom se Felix trochu nejistě usmál.
„On se usmál,“ zašeptala Rachel tónem na pomezí pláče a smíchu. „Orlando, on se usmál…“
Vzhlédla a její radost okamžitě pohasla. Orlandova tvář byla chladná a tvrdá jak žula.

„Což znamená, že mu nic není,“ opáčil suše a strčil jí Felixe zpátky do náručí. „Tak, teď když je krize zažehnána, můžu se zase vrátit k práci?“
Než se Rachel vzpamatovala, byl napůl cesty ke dveřím. „Ty… ty… Jak můžeš? Felix se usmál. Ty to nechápeš? Byl to jeho první úsměv!“ zavolala na něj.

„To mě nepřekvapuje. Zatím toho v jeho životě moc k smíchu nebylo.“
Rachel zalapala po dechu. „Pro tebe to vůbec nic neznamená, viď? Jsi zahleděný sám do sebe, takže to, co se ti děje přímo pod nosem, ani nevidíš!“
Orlando se smutně usmál. „To je zajímavá úvaha. Pokračuj.“

Rachel zvedla bojovně bradu. „O svého syna se vůbec nestaráš. A já nehodlám jen tak stát a nic nedělat. On tě potřebuje!“
„V tom případě bys možná mohla radit ministerstvu obrany s mezinárodní bezpečností, zatímco já budu měnit plínky?“ Orlando mluvil tiše a zdvořile, ale bylo jasné, že se musí hodně ovládat.

„Mezinárodní bezpečnost?“ vyštěkla. „Ale prosím tě! Zapomeň aspoň na pár dní na záchranu světa. A co bezpečnost tvého syna? Ta se nepočítá? On nepotřebuje žádného superhrdinu, potřebuje tátu!“
„Aha. To je všechno?“

„Ne!“ vykřikla, jako by se v ní prolomila nějaká hráz a vylila se z ní přívalová vlna tvořená obavami a frustracemi a zlostí a touhou nahromaděnými za předchozí týden. „Když to chceš vědět, tak není! Říkal jsi mi, že nemám odvahu, a já jsem tě poslouchala – a učila se od tebe. Proto ti taky něco povím.

To tobě chybí odvaha, Orlando. Možná jsi byl nějaké stíhací eso a dokážeš riskovat život ve službě své vlasti, ale to jen proto, aby z tebe byl hrdina a aby ti holky jako Arabella padaly k nohám a pak do postele. Bravo! Ale už bys z toho měl vyrůst. S rodičovstvím přichází opravdové hrdinství – a to těžké a nevděčné. V noci se pořádně nevyspíš a sexuální přitažlivost to nezvyšuje. Tvůj syn ale potřebuje někoho, ke komu by mohl vzhlížet!“

Orlando na ni hleděl, s mírně vztyčenou bradou, ve svém typickém postoji naprostého pohrdání.
„Pěkná řeč, Rachel,“ zabručel. „Očividně jsi strávila dost času přemýšlením o mých nedostatcích. Světlé stránky tvoje zevrubná analýza mého charakteru neobsahuje?“

Rachel vhrkly slzy do očí. „Kdyby ses mě zeptal před týdnem, řekla bych ti něco úplně jiného. Myslela jsem si, že jsi ten nejodvážnější a nejsilnější člověk, kterého jsem kdy potkala. Ale teď chápu, že jsem si spletla odvahu a sílu s bezohledností a lhostejností.“
Orlando přikyvoval. „V tom případě je dobře, že jsem začal shánět někoho jiného, kdo by o Felixe pečoval. Určitě ráda uslyšíš, že jsem volal do jedné agentury, která sem v pondělí někoho pošle.“

Rachel sebou trhla, jako by dostala facku. Cítila, jak se jí z obličeje ztrácí barva.
„To ne!“
„Bude to tak lepší. Pro nás pro všechny.“

Orlando se otočil a rázoval ke dveřím. Rachel ho ale dohonila a s Felixem v náručí mu zastoupila cestu. „Orlando, to nemůžeš! Měl v životě tolik změn. Už si na mě zvykl… a – já jsem si zvykla na něj!“ naléhala na něj. Pomyšlení, že by teď Felixe ztratila, bylo nesnesitelné.
„Zvládl to bez tebe dva měsíce, zvládne to i teď.“

Rachel spustila znovu, jako by žadonila o život: „Zvládám všechno bez problémů, opravdu. O Felixe se postarám stejně dobře jako kdokoliv jiný – ano, byl to těžký týden, ale to nejhorší je za námi a já jsem se toho tolik naučila! Zvlášť když to porovnáš s tím, jak bezradná jsem byla, když jsem sem prvně přijela –“
Zarazila se a znepokojeně se rozhlížela, protože ucítila strašlivý zápach pálícího se plastu. Orlando byl u trouby první a s hlasitými nadávkami ji otevřel. Ven se vyvalil oblak černého kouře.

„Pizza!“ zabědovala Rachel. „Ale ještě nemá být hotová!“
Z roštu odkapávala roztavená umělá hmota z polystyrénového tácku, který zapomněla vyndat.
Když se podívala na Orlandův výraz, poznala, že prohrála.

„Co jsi to říkala?“ Bude lepší, když Rachel odejde, pomyslel si Orlando chmurně, když procházel chodbou. Felix si zvykne na někoho jiného… na někoho, kdo nepeče pizzu i s táckem a neobviňuje mě z tak nehorázných věcí, když zná navíc jen půlku pravdy. Na někoho, kdo nezapíná v kuchyni rádio a netancuje s ním, ani ho netiskne ke svým hebkým, voňavým křivkám a když večer zlobí, nehraje mu Chopina.

Můj první odvážný čin byl, že jsem ji nechal v Eastonu přespat. Druhý bude ten, že ji nechám jít. Felix na ni zapomene. Horší to bude s jeho otcem.