Málokteré herečce se podaří proslavit se hned svou první filmovou rolí, a to už v patnácti letech. Klára Issová to štěstí měla, byť se jí to přihodilo jaksi bezděky. Film Saši Gedeona Indiánské léto, ve kterém si tenkrát zahrála roli nesmělé a poněkud mimózní dívky, jež tráví prázdniny u babičky po boku hubaté Táni Vilhelmové, totiž původně vůbec neměl jít do kin. Byl to středometrážní studentský filmeček s pramalými komerčními ambicemi. Nicméně se stal jedním z hitů 90. let, jimiž se tehdy zviditelnila nastupující generace mladých režisérů. A Kláře Issové její role vynesla dokonce nominaci na Českého lva za ženský herecký výkon v hlavní roli.

„Saša Gedeon s námi pracoval strašně svědomitě, někdy to hraničilo až s mučením. Měl tak jasnou představu o tom, co po nás chce, že to z nás dostával tak dlouho, dokud jsme tu jeho představu nesplnili," vzpomíná Klára Issová na natáčení. Společně s popularitou po premiéře Indiánského léta však přišly také obavy ze zaškatulkování v podobných rolích: "Spousta lidí mě strašila škatulkou té laně - té půvabné herečky s laním pohledem. Strašili mě, že budu po Indiánském létě hrát samé přejemné dívky a mně se ta představa tak příčila, že jsem dělala všechno pro to, aby to nebylo."

Nemusím být extrovert

Jedním z těch pokusů vymezit se proti „laní" škatulce byl i kontroverzní snímek Anděl Exit, ve kterém si Klára zahrála feťačku se spoustou vypjatě dramatických výstupů. V jednom z nich se dokonce nechala před kamerou ostříhat dohola. "Hlavička je hrozně lehká a je to docela příjemné," vzpomíná. „Jenže já se nechala oholit v Jihoafrické republice, takže se mi hlava od prudkého slunce spálila a naskákaly mi na ní puchýře." Nadmíru citlivé a duševně labilní hrdinky však v její filmografii rozhodně převažují: patří k nim role v Hřebejkově Medvídkovi (opět po boku Tatiany Vilhelmové), v němž se její úzkostná Ema bojí celého světa, i servírka Ilja v Grandhotelu, která není schopna vyslovit „miluji tě".

Klára Issová je jednou z mála českých hereček, které se systematicky pokoušejí prorazit i v zahraničních produkcích - objevila se třeba v Johance z Arku nebo v Deníku Anny Frankové. I v Londýně má svého agenta. Narozdíl od některých „asertivních" kolegů ovšem odmítá o role usilovat za každou cenu: „Připravovali mě na to, že se musím umět dobře prodávat a že se musím vžít do role té, co na sebe hodně upozorňuje a všude se cpe. Ale já čím jsem starší, tím víc zastávám názor, že člověk má být sám sebou, má být přirozený," říká. „Za mě jako herečku přece mluví moje práce. A kdyby režisér do svého filmu hledal jenom herečky, které na sebe jen dokážou upozorňovat, byl by to hloupý režisér. Ne každá herečka musí být extrovertní a vyzývavá."

Sen o miminku

„Prošla jsem různými fázemi, kdy každá věc, která mě potkala, pro mě byla novou zkušeností. Na začátku jsem každému důvěřovala, nechala jsem se vést. Postupem času, jak jsem sama sebe poznávala a získávala zkušenosti, mnohem více ovlivňuji svou práci sama, už nejsem tak manipulovatelná," říká Klára Issová o svém herectví. A možná doslova totéž by se dalo říct i o jejím soukromí. Zatímco před lety s naivní otevřeností vyprávěla novinářům o své románku s hollywoodským krasavcem Troyem Fondou, dnes už se médiím tak lehko nesvěřuje.

V jednom však zůstává stále stejná: „Chtěla bych miminko," konstatuje. A vzpomíná, že když v sedmnácti natáčela Nejasnou zprávu o konci světa a měla možnost pochovat si roztomilé nemluvně, toužila pořídit si vlastního potomka třeba hned, bez rozmýšlení a klidně i bez partnera. „Ale čím jsem starší, tím víc zjišťuji, že by to nebylo fér. Mělo by se to aspoň zkusit ve dvou."