Denně maminky osobně mezi sebou i na webových stránkách vedou diskuse, jak jejich mámy či tchyně chtějí, nebo nechtějí hlídat vnoučky. Stejně aktivně však debatují i babičky o tom, jak mladí nevědí, čím vším je zaměstnat, a že už by si rády od povinností oddechly a začaly si hledět svého…
Kdo je v právu?
A babička by mohla být až bonbonek na hlídacím dortu! Některé se brání automatickému odkládání vnuků k nim s tím, že se mladí ani neptají, co ony na to. Co jim radí www.ceskyduchodce.cz?
„Hlídání vnoučat není povinnost, proto je třeba se svobodně rozhodnout! Když řeknete ano, nenechte si mluvit do připraveného programu. To se týká hlavně prázdnin… Máte-li jiné plány a hlídání se vám nehodí, máte právo říct ne!“
V další webové diskusi se Marie k tomto bodu dostává: „Bojím se hlídání odmítnout, aby mi syn styk s vnukem za to neodepřel.“ Stát se to může, ale jak radí Jarka: „Nechte syna vykysat, za pár měsíců přijde, aby babi hlídala. Tak to bylo u nás.“
Resumé? Není!
„Některé babičky vidí v hlídání vnoučků své poslání, pak ať hlídají, pokud o to jejich děti stojí. Jinak by měly pomáhat pouze, když samy chtějí,“ míní psycholožka Jana Doudová a dodává: „Dnes je pro někoho hlídací babička naprostá nutnost, ale na tu od agentury třeba nemá peníze. Nebo má, ale nechce svěřit dítě cizí osobě…
Je to individuální. Každopádně mladí lidé by měli brát v potaz zdravotní stav svých rodičů, měli by být taktní vůči jejich koníčkům, potřebám, měli by vytušit hranice svých žádostí. Nesmějí zapomínat, že něco chtít znamená i jistou pokoru a schopnost smířit se s odmítnutím, i když jde o hlídání vlastní krve.“
Na druhé straně, totálně nehlídací babička má tu výhodu, že mezi ní a mladými nevznikají kvůli vnoučatům třecí plochy a nikdo nemusí být v tomto ohledu za nic vděčný!