Nepříjemná zkušenost

Moji rodiče ve mně odmala pěstovali kladný vztah k přírodě. Často jsme vyráželi do lesa, stanovali a já každý rok jezdila na několikatýdenní tábor. Pečlivě jsem třídila odpad a snažila se přirodu hýčkat. Když jsem s přítelem odjela do exotiky na luxusní dovolenou s bílým pískem, sklánějícími se palmami a tyrkysovým mořem, čekala jsem jen panenskou a ničím neposkvrněnou přírodu. Při toulání po pobřeží přišlo ale nemilé překvapení. Hned za hranicemi pláží upravených pro turisty se Bali ztrácelo pod hromadami odpadu, na vršcích se brodili racci a pochutnávali si na zbytcích vyplavených ryb a do širokého okolí se linul nepříjemný zápach. Do honosného hotelového pokoje s klimatizací a ručníky složenými do tvaru labutí a na večeři s noblesně aranžovanými mořskými plody jsem se vracela se smíšenými pocity.

Nastavení mysli

Po zbytek dovolené jsem byla zahloubaná ve svých myšlenkách a hledala způsob, jak bych se mohla v pomoci přírodě angažovat ještě víc. Jakmile jsem ale téma nadhodila před přítelem, diskuze rázem skončila. On moje nadšení nesdílel a současný stav považoval za dočasné pomatení mysli.

Po návratu domů jsem přebrala všechny skříňky a nekompromisně vyházela všechno, co naše životní prostředí zbytečně zatěžovalo a nahradila to ekologičtějšími alternativami. Pořídila jsem bambusové nádobí a zubní kartáčky, síťovky z kukuřičného škrobu, změnila jsem kosmetiku, oblečení i prací prášky. Přítel mě pobaveně pozoroval a mému vrtochu nepřikládal velký význam.

Dítě jako problém

Když jsem zjistila, že jsem těhotná, vycítila jsem jedinečnou možnost vychovat dítě v ekologicky čistém prostředí. Ale narazila jsem na jeden velký problém - přítele, který se mému postoji prachsprostě vysmál. Mrzelo mě, že nevidí v mém počínání smysl a nezaznamenal doma žádné pozitivní změny, ale děsila mě představa nutného kompromisu, protože i on má samozřejmě právo do výchovy společného potomka co mluvit.

Pochopení jsem nenašla ani u přátel a rodiny. Nechápali, proč se vydávat z peněz za plenky, které nebudou přírodě proti srsti, když jejich úděl je stejný jako u těch běžně dostupných a nazvali mě moderní ekoteroristkou. A tak máme půlročního rošťáka a všechno, co považuji za důležité, jde z mé kapsy. Přítel se podílí jen na té části rozpočtu, která nijak nevybočuje z přijatého standardu. Po mnoha hádkách zůstávají slupky a obaly od chipsů na lince, protože muž odmítá podlehnout ekomagorii a chce se vyhnout tiché domácnosti. Věřím, že časem se mi podaří vnuknout dítěti stejný postoj jako mám já a on se sám rozhodne, jakým směrem se vydá. Ale současný stav pro mě není dlouhodobě udržitelný.