Kvůli jízdě na motocyklu se Karolína (23) se svým přítelem dohadovala dennodenně. Po jedné takové hádce na mašinu nasedl a už se nikdy nevrátil. Karolíně bylo devatenáct let, když se rozešla s první velkou láskou. Tenkrát si slíbila, že se jen tak do žádného dalšího vztahu nepohrne a zůstane chvíli sama. Jenže kamarádky ji vytáhly do kina a ona ještě ten večer potkala dalšího muže, který zásadně ovlivnil její budoucí život. Všimla si ho hned ve frontě na lístky a v duchu si pomyslela, že je docela hezký a sympatický. Když se o několik minut později blížila ke svému sedadlu, musela se pousmát. „Seděl hned vedle mě. Hodně se mi líbil.“

Zamilovala se. Jedinou kaňkou na nové lásce byla Michalova vášeň – rychlá jízda na motorce. „Je to hodně nebezpečný koníček,“ zamračí se na chvíli. „Musíte mít opravdu štěstí, abyste bouračku přežili. Nejste totiž nijak chráněni.“ Michalovi řekla o svých obavách, ale protože byl jejich vztah teprve v začátcích, domnívala se, že nemá právo zasahovat mu v tomto směru do života. Čas běžel, dvojice se vrhla do společné ho bydlení a Karolína se seznámila s Michalovou partou, s níž se perfektně sžila. „Všichni jezdili na motorkách, i jejich přítelkyně to zbožňovaly, ale já to nedokázala,“ přiznává. Snažila se tomuto tématu raději vyhýbat, i tak si po roce uvědomila, že je jich vztah má sice jen jedinou chybu, ale zato velkou. Motorka také byla důvodem každé hádky.

Kamarád skončil na vozíku

Pak přišla tragická událost, kdy byl podle Karolíny nejvyšší čas uvědomit si, na jak tenkém ledě se Michal pohybuje. „Jeho kamarád měl ošklivou nehodu a strávil několik měsíců v nemocnici,“ zasmuší se na okamžik. Doktorům se sice podařilo navrátit mu život, zpátky na nohy ho však nepostavili. „Michal se na chvíli opravdu zklidnil a vypadalo to, že na motorku snad už nesedne.“ Jenže na jaře začalo všechno nanovo. Dvojice se nevyhnula téměř každodenním hádkám. Zrušili dokonce plánovanou dovolenou, protože Karolína se naivně domnívala, že pojedou autem. Nedokázala pochopit, že ani Michalův blízký kamarád, který je po zbytek života odkázán na invalidní vozík, ho nepřesvědčí, aby se nebezpečného koníčku vzdal. Michal se jí zase snažil vysvětlit, jak moc by si přál, aby se na motorce projížděli společně, jezdili na výlety, na dovolenou. Po dvou letech si uvědomili, že tudy cesta nevede, a rozešli se.

Po hádce odjel

Karolína nemohla na Michala zapomenout. Věděla, že ani jemu není lhostejná, ale byla si jista, že kdyby se k sobě teď vrátili, budou se oba jen trápit. Další rok a půl, kdy se neviděli, byla víceméně sama. Pak se náhodně sešli ve škole, kam se oba přihlásili na kurs angličtiny. „Chvíli jsem přemýšlela, že tam prostě nebudu chodit, ale už jsem to měla zaplacené, takže se mi nechtělo nechat to propadnout,“ vysvětluje Karolína. Netrvalo dlouho a znovu se dali dohromady. Když se však blížilo léto a dvojice opět začala řešit dovolenou, vypukla velká hádka. „Samozřejmě plánoval jet na motorce, ale o tom jsem nechtěla ani slyšet.“ Michala už dohadování nebavilo, zvedl se, popadl helmu a jel si pročistit hlavu. Až později si uvědomila, že ho neměla nechat odejít.

Vyčerpání a antidepresiva

Bylo už pozdě večer a Michal nikde. Karolínu ani nenapadlo, že by se mu mohlo něco stát. Zkoušela se mu dovolat, ale telefon nebral. „Byla jsem naštvaná, že na celý den někam odjel a já o něm nevím,“ vzpomíná. Pak se na okamžik odmlčí, zadívá se z okna a já pozoruji, že se jí do dalšího vyprávění zrovna moc nechce. „Zkusila jsem mu naposledy zavolat,“ pokračuje po chvíli. Tentokrát ji nepřivítala hlasová schránka, ale zmatená slova Michalovy sestry. „Řekla mi, že měl nehodu, kterou nepřežil,“ vybaví si telefonát a neudrží příval slz. Od této chvíle se na mě Karolína už nepodívá. Její pohled je upřen z okna a já jen sedím a mlčky poslouchám její zlomený hlas, kterým líčí smutný příběh. „Víte, když vám někdo řekne, že umřel člověk, kterého jste milovala, jen těžko tomu uvěříte. Chodila jsem po pokoji a v hlavě mi pořád zněla slova jeho sestry. Bylo to k nevydržení.“ Nakonec vyrazila za Michalovými rodiči. „Nemuseli nic říkat, jakmile jsem je spatřila, všechno mi došlo. Slzy se mi draly do očí a já věděla, že mě objímají lidé, kteří prožívají velkou ztrátu stejně jako já.“ Karolína brečela celé hodiny, díky antidepresivům a totálnímu vyčerpání na konec k ránu usnula.

Výčitky svědomí

U Michalovy rodiny zůstala ještě několik dní. Kromě velkého žalu tu totiž cítila porozumění, které tolik potřebovala. Krátce po pohřbu se vrátila domů. Na přítele musela pořád myslet, ale její uvažování se zásadně změnilo. „Přestala jsem to dávat za vinu jemu. Vyčítala jsem sama sobě, že jsem s ním tu hádku začala, bylo to přece zbytečné,“ domnívá se dnes. „Chtěla bych vrátit čas, klidně bych na dovolenou jela na tý zatracený motorce, jen kdybych mohla být s ním.“ Od smrti jejího přítele uběhlo skoro pět měsíců, ale stále je to pro ni velmi bolestivé téma. Veškerý volný čas tráví s kamarádkami a stejně jako před čtyřmi lety i teď se zařekla, že do nového vztahu se hned tak nepustí. „Tentokrát to však vydržím. Michalova smrt pro mě byla velká rána, další ztrátu už bych nezvládla.“ Teď si užívá společnost kamarádek. Ty se jí snaží pomoci zapomenout.