Kateřino, představte nám svou knížku…
„Je to sbírka sexuálních fantazií, které mají dnešní ženy. Představuje, o čem sní a po čem touží, i když zdaleka ne všechno chtějí ve svém skutečném životě prožít.“
Podle názvu jde o fantazie švédských žen. Platí to i pro Češky?
„Myslím, že to platí obecně pro ženy západní kultury, tedy z Evropy a Severní Ameriky. U jiných kultur si už nejsem tak jistá, tam ženy žijí a uvažují jinak.“
Je kniha určena výhradně ženám, nebo může být zajímavá a užitečná i pro muže?
„Je určena po ženy, muže i pro páry, které si ji mohou číst pro inspiraci jako vzrušující čtení. Je prostě pro všechny, kteří se o tuto tematiku zajímají.“
Jsou švédské ženy jiné než Češky?
„Možná jsou více otevřené, i když musím říct, že stejně chtěly o tomto tématu mluvit spíš anonymně. Nikdo nechtěl zveřejnit své jméno a fotografii a říct: Toto je má sexuální představa. V tom jsou myslím podobné českým ženám.“
Vy sama byste dokázala mluvit veřejně o svých nejtajnějších fantaziích?
(směje se) „Asi také velmi povrchně, detaily bych si nechala pro sebe. Napsat knihu – to je něco jiného, ale mluvit o tom »dokumentárně« bych nedokázala.“
Řada vašich knih je o sexu. U nás se před časem strhla velká a ostrá debata ohledně sexuální výchovy na školách. Slyšela jste o tom?
„Ano. Ve Švédsku také probíhaly podobné debaty. A je zajímavé, jak se všichni ti odpůrci sexuální výchovy tolik bojí sexu, ale nebojí se třeba alkoholu. Přitom prý mládež v Česku pije, kouří a bere drogy skoro nejvíc z celé Evropy!“
Jak to tedy vidíte vy?
„Je přece normální, že dospívající téma sexu zajímá. A názor – čím více se o sexu mluví, tím více ho mladí chtějí provozovat – je podle mě chybný. Tak to vůbec není. Kdo to chce dělat, bude to dělat i bez informací. Když ale mladí mají informace, méně riskují, pokud jde o nemoci a nechtěná těhotenství.“
Ve Švédsku sexuální výchova funguje?
„Tak napůl, hodně záleží na škole a schopnostech pedagogů, jak dokáží s dětmi o tom mluvit.“
Odpůrci sexuální výchovy na školách obvykle tvrdí, že o sexu se má mluvit výhradně v rodině...
„Právě ti, kteří tohle říkají, o tom obvykle nedokážou s dětmi mluvit vůbec, naopak mají tendenci všechno tutlat.“
Jak jste to zvládla vy s vašimi dětmi? Máte čtyři kluky a jednu holku, každý potřebuje jiný přístup…
„Já jsem s nimi o tom začala mluvit velmi brzy. Navíc jsem o tom napsala knížku Jak jsem přišel na svět, která je pro úplně malé děti. S tou se začne a pak se k tomu základu člověk může vracet, když se dítě zeptá, nebo je něco třeba v televizi a podobně. Když začnete včas a přirozeně, nenastanou situace, že rodiče si chtějí o sexu promluvit, ale už je pozdě.“
Kam až ta otevřenost má jít? Přiznám se, že se u rubrik o sexu v časopisech pro teenagery, občas sama začervenám...
„Jsem zastáncem toho, aby ta otevřenost šla opravdu hodně daleko. Když děti vyrůstají, zajímá je všechno. A co před nimi budeme schovávat? Vždyť svět tak vypadá! Určitě se nemusí třeba v jedenácti dočítat o těch nejhorších sexuálních odchylkách, ale o tom se tolik nepíše. Píše se o sexuálních technikách, na tom myslím nic škodlivého není. Je ale důležité, aby to bylo psáno přiměřeně jejich věku a hlavně aby bylo zdůrazněno, že mají svá práva, že mohou odmítnout, co se jim nelíbí, a že nemusí tohle všechno nutně dělat.“
Po otci jste Češka, po mamince máte ruské kořeny a od deseti let žijete ve Švédsku. Jak všechny tyto kultury ovlivňují váš život?
„To nemůžu jednoznačně říct. Emigrace do Švédska mě hodně ovlivnila. Ztratila jsem zázemí, na které jsem byla zvyklá, část své rodiny, a to mě zasáhlo nejvíc. Pokud jde o české i ruské kořeny, v mládí jsem chtěla spíš zapadnout do švédské společnosti, tak jsem je vlastně odsouvala. Nechtěla jsem být jiná, být cizinka – ať už Češka nebo Ruska. Chtěla jsem být prostě Švédka. S přibývajícími roky jsem ale pochopila, že rodinné kořeny jsou vlastně moje bohatství a zdroj inspirace a že můžu z naší rodinné historie hodně těžit.“
Kateřina Janouchová
Na začátku jsme mluvily o představách a fantaziích. Představovala jste si někdy, jak byste žila, kdybyste tenkrát neemigrovali?
„Občas jsem na to myslela, ale neumím si to moc představit. Určitě bych také chtěla psát, být novinářkou a spisovatelkou, protože mě to vždycky bavilo. Ale nevím, zda by se to tady vyvíjelo stejně jako ve Švédsku. Když jsem tam přišla a začala procházet pubertou, měla jsem pocit, že za sebe musím hodně bojovat, že se musím moc snažit, abych se prosadila. Tam je ve všem velmi tvrdá konkurence. Tenhle pocit bych tady asi neměla, i když mám velkou bojovnost v povaze, protože tu bylo to bezpečné a útulné zázemí. Navíc nevím, co bych tady mohla nebo nemohla dělat vzhledem k okupaci a k tomu, kdo je můj táta.“ (František Janouch – jaderný fyzik, který byl po roce 1968 z politických důvodů vyhozen ze zaměstnání, v roce 1974 s rodinou emigroval a je mimo jiné zakladatelem Nadace Charty 77)
Jezdíte sem často?
„Párkrát do roka.“
A vaše děti? Jak vidí Česko?
„Byly tu několikrát, s námi i s babičkou a dědečkem…Určitě se tu necítí tak doma jako já, cítí se hlavně jako Švédi. Ale česká historie a kultura je velmi zajímá a když je něco o Česku v televizi, vnímají to jako, že se mluví o něčem, co k nim patří.“
Mluvíme o dětech. Píšete nejen knihy pro dospělé, ale i pro děti. Co je náročnější?
„Náročné je psát velmi tlusté knihy, třeba romány, protože to zabere hodně času. (směje se) Psát pro děti je příjemná práce, jsou to kratší a jednodušší texty.“
Zase je ale složitější vcítit se do jejich myšlení, psát jejich jazykem, aby tomu rozuměly…
„S tím nemám problém díky vlastním dětem. Vím, jak děti mluví a jak s nimi mám mluvit, takže to mám vlastně zadarmo.“
Co píšete teď?
„Píšu seriál knih pro mládež o sexu – je to o prvních sexuálních zážitcích. Pro dospělé píšu také seriál knih z prostředí porodnice. Hlavní hrdinkou je zdravotní sestra, která prožívá různé dramatické situace jak v zaměstnání, tak v rodině.“
Kdo je prvním čtenářem a kritikem vašich knih?
„Když píšu pro děti, tak moje děti. Knihy pro dospělé čte manžel, když má čas, a především moje nakladatelka.“
Berete připomínky manžela a dětí vážně?
„Určitě, hodně o všem diskutujeme.“
Kdy jste vlastně začala se psaním?
„Když mi bylo šest. Rodiče mají ještě někde schované pohádky a povídky, psala sem si i deník a různé historky…“
A jak to bylo dál?
„Po gymplu jsem začala pracovat jako redaktorka v nakladatelství, pak jsem začala psát fejetony o lásce do novin a nakonec jsem převzala rubriku o sexu v jednom časopise, protože chtěli někoho mladého a provokativního. Tam jsem psala deset let, pak jsem přešla do největšího švédského deníku, kde jsem dodnes. Měla jsem také pořad v televizi a v rádiu o lásce a sexu.“
To je spousta práce, do toho máte rodinu. Uděláte si čas na nějaké koníčky?
„Kromě psaní a čtení hodně sportuji – plavu, běhám a cvičím jógu, ke které mě vedl odmalička táta.“
Vaše rodina je na dnešní dobu opravdu početná. Jak to lze zvládnout?
„Teď už je to samozřejmě lepší, děti odrůstají, ale když byly malé, tak to bylo opravdu perné. Hodně jsme se o povinnosti dělili s manželem, děti chodily do školky a občas jsme měli nějakou výpomoc...“
Projevují se děti nějak po vás?
„Vždycky hodně četly, na knihách jsme nikdy nešetřili, takže se umějí dobře vyjadřovat. Z toho mám velkou radost. Nejstarší syn a dcera píší, všichni mají rádi hudbu a hodně sportují.“
Plánovala jste takhle velkou rodinu?
„Od začátku mi přišlo pět dobré číslo. Nejdřív to tak nevypadalo – z prvního vztahu mám jednoho syna. Můj nynější muž ale chtěl také hodně dětí, v tom jsme byli za jedno, takže mi původní plán vyšel. Mít pět dětí je v současnosti opravdu nezvyklé, zvlášť když člověk dělá kariéru. Ale já už jsem taková – v ničem neznám míru. Hodně knih, hodně dětí, hodně všeho. Jinak se nudím.“
