I tak se dá popsat výkon Juraje Kukury (65) ve hře nesoucí jeho jméno, která se stala hitem pražského Činoherního klubu i celé divadelní sezony. Herec Kukura je za roli Kukury nominován na Cenu Thálie.

Za pár hodin jdete na jeviště. Máte jiný denní režim, když hrajete tak náročnou postavu, která téměř nesejde ze scény?

Ani ne. V poledne jsem se lehce najedl, pak jsme měl krátkou schůzku, teď vás. Den běží normálně. Ale každopádně si nedám ani deci vína, ani skleničku piva. Principálně, celý život. Taky když dělám interview, se nenapiju, protože chci být za své výroky zodpovědný. Ne abych se pak dočetl, že jsem něco řekl „u vína“. No a za chvíli vyrazím, protože do divadla chodím pěšky.

Ale do Činoheráku je to z Malé Strany kus cesty…

Výsledek byl, že toho policajta zprostili služby, musel vrátit diplomy za výborné výsledky, právník únosce ho zažaloval ve Štrasburku… To jsou patové situace, kdy je demokracie sice nezpochybnitelná, ale zároveň bezbranná. A když se ocitne v koncích, Zahálka je na správném místě… Alespoň na obrazovce.

Jak se vyrovnáváte s tím, že ne každý vám úspěchy přeje?

Jsem zvyklý. Tvrdím, že závist je nejpřirozenější projev uznání. Nikdo vám nezávidí, když není co. Jak se říká, špatný herec je katastrofa, ovšem být nahoře taky není žádný med. A volání bravo nebo bučení, má stejnou kvalitu.

Dokonce když vás vypískají, je to poučnější. Mně nevadí, když se na mě dívají v televizi a možná říkají: Podívej se na toho debila, co to tam vyvádí… Nebo naopak: Ten je výborný, to musíš vidět! Důležité je, aby si divák neodešel namazat chleba máslem.