Julie má na mysli svého biologického otce. „Nikdy jsem ho nepoznala. A máma za celý můj život snad ani s nikým nechodila. Tedy určitě to nevím, ale vím, že nikdy nepřivedla žádného chlapa domů. A mně moc chyběl ten mužský vzor,“ vysvětluje pro začátek mladá studentka Julie. „Po otci jsem nikdy nepátrala, matka mi řekla, že ji opustil ještě těhotnou a já mu to měla za zlé, ale já jsem shodou okolností dostala do ruky jeho adresu i s dopisy, které mé mámě posílal, když jsem byla malá.“

Julie našla dopisy, když pomáhala matce stěhovat dům po smrti její maminky. Našla je schované na půdě. „Maminka otěhotněla v 17 letech a první reakce otce na její těhotenství byla negativní. Pak se po něm prý slehla zem, ale moje maminka nikdy nepřemýšlela o tom, že by se mě vzdala,“ vypráví Julie příběh, který jí svěřila její maminka. „Jenže ono to tak docela nebylo. Otec se sice zodpovědnosti v první chvíli sice zalekl, ale po pár týdnech o mě měl zájem. Jen má matka byla pyšná na to, aby ho vzala zpátky a odpustila mu to.“ Otec se pár let snažil ji kontaktovat a právě i přes babičku a dopisy. Nikdy se mu to ale nepovedlo. „A já jsem ho tak nikdy nepoznala. Teď mám jeho adresu, ani nevím, jestli na ní pořád žije, ale nevím, jestli má cenu ho vůbec ještě kontaktovat.“

Dítě má oba rodiče. Pokud to tedy situace dovoluje, mělo by dítě znát a mít možnost vyrůstat jak s matkou, tak s otcem. Oba rodiče totiž mají specifickou roli. Otec není náhražkou matky ve chvíli, kdy matka nemůže plnit své mateřské povinnosti. Otec má v rodině jinou roli a jeho vzory chování jsou nezastupitelné a pro dítě potřebné. Například podle posledních výzkumů se dokázáno, že otec navazuje s dítětem ihned po porodu stejně silnou vazbu a je od přírody stejně nadaný o novorozence pečovat jako žena. Otcova role je pak hlavně taková, aby naučil dítě komunikovat s okolním světem a žít v něm.

„Chování mámy mě zamrzelo. Celý život si myslím, že o mě můj vlastní otec nestál, ale ona to byla jen její pýcha. Na druhou stranu ji chápu – on jako muž ji zranil a zradil a třeba se bála, že by to po nějakém čase udělal znovu.“ Julie kromě tohoto problému řeší ještě další dilema. „Nevím, zda o tom můžu mámě říct. Jestli se jí svěřit, že mi táta chybí, že vím, jak to celé bylo a že bych ho chtěla navštívit. Obávám se, že by to mohla brát jako zradu. Ona mi přeci obětovala celý život,“ bojí se Julie.

Julie by tátu chtěla moc poznat, stejně tak by ji zajímalo, jestli má novou rodinu, a tím i vlastně její nevlastní sourozence. „Vždycky jsem byla sama a strašně jsem si přála, aby si máma někoho našla a pořídila mi bratříčka nebo sestřičku. A já sama také chci jednou, až dostuduji, velkou rodinu. A tak bych k otci uvítala nějaké ty sourozence,“ směje se, ale zároveň se bojí, aby ji otec vůbec přijal. „Bojím se hlavně toho, jak bude vůbec reagovat, až mu zazvoním u dveří. Bojím se zklamání, aby si nemyslel, že po něm chci třeba peníze, také se bojím, jestli se na adrese z dopisů vůbec ještě nachází. Každopádně už vím, že bych ho chtěla alespoň vidět.“