Malý pokoj v panelákovém bytě je osvícen lampou, sobotní večer dvou stárnoucích lidí. Hlas, který je v pokoji slyšet je hlas filmového hrdiny, který moc ty dva ani nezajímá. Snad ze zvyku sledují nezáživný film. ON a někde o pár metrů dál ONA. Kam se asi ubírají myšlenky dvou lidí ve společné místnosti…?
ON
Proč mlčí? Proč ONA stále mlčí? ...asi mi nemá co říct. Nudím ji. Zase si posedíme u nudného filmu, budeme se tvářit, že nechceme být rušeni… Co kdybych ji vzal za ruku…ne, blbost. Byl bych za blázna…nejsem blázen… Proč má ve vlasech natáčky? …u televize…se mnou…nesluší jí.
Bývala krásná, zábavná, přitažlivá. Dřív, když jsem si jen v duchu připomněl její tvář, její pohyby, gesta, to vše mě přitahovalo. Když si rozpustila vlasy, vodopád kudrn padal na polštář. Jak rád jsem byl součástí toho vodopádu, cítil její vůni, cítil, že na všechno jsme dva…
Natáčky. Ach jo, proč je nesundá…na co natáčky…už aby ten pitomý film skončil, půjdu raději spát. Další „úžasný“ večer… Ach jo.
ONA
Nebudu raději mluvit, film ho zaujal. Ale mě nudí. Raději bych si zahrála karty, šla na společnou procházku městem, do kina…kamkoliv, jen nebýt u té nudné televize. Každý den u televize. Co ho tam pořád zajímá? …nemluví. Jako bych tu nebyla. Má mě ještě rád? Rád? Zvykl si na moji přítomnost, to je vše. Kdyby mě neměl rád, nebyl by tu se mnou. Má mě rád. Má mě rád i v natáčkách.
Ráno si rozpustím vlasy a nachystám nedělní snídani, budu se mu líbit. Kdy mi vlastně naposledy řekl, že se mu líbím?
Býval kdysi plný energie, přitahoval mě svými ztřeštěnými nápady, večery a noci s ním byly to, na co ráda vzpomínám. Na polštáři jeho opálená ramena, kam jsem se schoulila jako do oázy klidu a bezpečí. Takto jsme vydrželi cítit jeden druhého až do rána….tu byli jsme jeden…a na vše ostatní dva.
Má vrásky a funí. Ach jo, už aby se objevily na obrazovce titulky…půjdu raději spát…třeba půjde taky…a neotočí se ke mně dnes zády…