Rok a půl randění a romantických schůzek nestačil k tomu, abychom se o sobě dozvěděli všechno podstatné. Brali jsme se z čisté lásky a dodnes prožíváme spokojené manželství, i když prozatím bezdětné. Já pracuji jako učitelka na základní škole, muž je manažerem v nadnárodní společnosti. Na kámen úrazu jsme narazili nedávno. Před svatbou i po ní si udržuji volné neděle. Většinou si připravuji program pro děti na následující týden, vařím zásoby na hektické všední dny a jdu do kostela. Nejsem si vědoma, že bych tuto informaci svému muži zatajila, spíš ji jen nebral vážně.

Hysterie

Doma se strhla lavina nepochopení, proč inteligentní žena jako jsem já podléhá konzumu, který stojí na bludech a poslední roky se otřásá v základech. Dohánělo ho k šílenství, že působím na děti a přitom nemám zdravý úsudek. Snažila jsem si situaci urovnat a vysvětlit mu, že víra pro mě není směrodatná, že přijímám doložené důkazy o evoluci i současném fungování světa, ale mám ji v sobě od dětství zakořeněnou a provází mě celý můj život. Nepodléhám jí, ale jen respektuji.

Odloučení

Naše rozpory eskalovaly a na pár týdnů jsme se jeden druhému hodně odcizili. Kde jinde bych měla hledat útěchu a pochopení, než právě mezi věřícími. Nikdy předtím jsem nezažívala tak silnou křivdu od někoho tak blízkého. Pocity, které mě svíraly, mě přivedly do zpovědnice. Vyložila jsem všechny karty, a i když hrály v neprospěch manžela a vrhaly na něj stín netolerantní hnidy, tíha vzniklé situace dopadla na moje bedra. Intenzivní pobyt v kostele mi nebyl příjemný. Došlo mi, že víra je pro mě spíše symbolická a nemám v úmyslu se jí poddat. Stáhla jsem se do ústranní a přemýšlela, jaký směr je pro mě ten správný.

Mám na výběr

Po týdnech odloučení přišel z manželovy strany pokus o smír. Znovu jsem mu naznačila, co pro mě víra znamená, do jaké míry mě ovlivňuje a proč je pro mě její přítomnost důležitá. Místo usmíření se mi dostalo ultimáta. Buď se vzdám seancí s pánbíčkáři a uznám, že jsem sešla na scestí, nebo dám poslední ránu našemu manželství a společným dětem. Nedopustil by, aby byly z mé strany ovlivňovány takovými nesmysly. Jeho přehnaná reakce mě v duchu rozesmála. Od posledního rozhovoru se mi vysmívá, upozorňuje na anomálie, které náboženství přináší. Ponižuje mě a moje sebevědomí letí strmě k zemi. Nevím, jak se rozhodnout. Stojím si za tím, že nejsem z těch, kdo fanaticky hltá úkazy shůry, ale vnímám víru jako další z alternativ k životu. Popřít sebe a to, co mě dílek po dílku formuje?