Byla jste při svém comebacku nervózní?
Asi vás překvapím, ale před kamerou jsem nestála jen pár měsíců. Hned jak skončila česká Ordinace, jsem dostala nabídku z Ordinace slovenské. Hrála jsem v ní tři roky. Pro mě to byl návrat domů, i když na Slovensku jsem naposledy točila jako devatenáctiletá. Při hraní jsem si odvykla používat svou rodnou řeč. Občas jsem se přistihla, že intonuju česky.
Jak jste se dostala do Gymplu?
Střídavě mi volala Lenka Hornová a paní producentka s tím, jestli bych si nechtěla zahrát moc pěknou roli v novém seriálu. Tak jsem si řekla, že je nejvyšší čas, protože diváci už snad zapomněli na Gitu Petrovou. Mám čistý stůl a můžu začít znovu.
Co mi prozradíte o své postavě?
Majka Šmídová je zdravotní sestra v nejlepším věku. Má dvě děti, z nichž jedno chodí právě na gymnázium, a jejího manžela hraje Kamil Halbich. Týrá ji fyzicky i psychicky a nikdo v okolí o tom nemá ani tušení.
Znáte osobně nějaký případ domácího násilí?
Nepoznala jsem takhle moc týranou ženu. Anebo i muže, jelikož vím, že se to děje i obráceně. Jednou jsem potkala kamarádku s monoklem pod okem, ale to byla zřejmě jen facka. Nicméně vím, že Lenka Hornová se inspirovala přítelkyní, která skončila v azylovém domě. Moje role je napsaná podle skutečné ženské, která si to prožila.
Musela jste při ztvárnění Majky využívat do značné míry fantazii?
Jsem herečka a když jsou texty dobře napsané, jde to samo. Hodně tomu pomáhá i Kamil Halbich. Ten se umí podívat tak, že mě vyděsí k smrti. Ihned po prvním natáčecím dni se mi z těch psychicky náročných scén udělalo nevolno.
Jaký máte s Kamilem vztah?
Je skvělý herec a kluk úplně v pohodě. Měli jsme k dispozici kaskadéra, aby nám ukázal, jak se hrají rvačky, a já Kamilovi říkala: „Klidně mě uhoď, vydržím to!“ A on na to: „Nikdy jsem ženu neuhodil. Nebudu to tedy dělat ani v seriálu. Musíme to věrohodně zahrát.“ Je úplným opakem postavy, kterou hraje.
Čím teď žijete kromě práce?
Plánuju si dovolenou, poznávací zájezd do Toskánska, a učím se italsky, abych tam mohla komunikovat a dozvěděla se něco víc o Florencii a Sieně. Moc se tam těším. A když mám trochu času, tak se seberu a jedu se projet na skútru. To je moje velká vášeň.
Kolik kilometrů za den najezdíte?
Při jízdě do města asi sto. Bydlím za Prahou, něco projedu po Praze a jsem hned na té stovce.
Je pro vás cesta do práce na skútru jako výlet?
Ano, je to úžasný pocit. Prostě jste venku. Fascinuje mě to od malička, kdy jsem snila, že budu jezdit na motorce Harley-Davidson. To se mi zatím nesplnilo, ale na těchto motorkách můžete jezdit i v šedesáti. Jsou velmi pohodlné. Třeba se k nim ještě dopracuju. Motorky nebo skútry reprezentují jiný pohled na svět. Dostanete se i tam, kam auta nemůžou. Všude zaparkujete. Máte ten vánek ve vlasech. Easy Rider.
Celý rozhovor si můžete přečíst v aktuálním čísle časopisu Story
