Pravda, někdy může být docela sympatická. Vzpomeňme si třeba na Františka Koudelku v podání Luďka Soboty, který neobratně „balí“ prodavačku (Marta Vančurová) v komedii Jáchyme, hoď ho do stroje! Když se má projevit, vykoktá: „Třeba se vás… Plachej.“ Ovšem to je filmové plátno. Co reálný život?
Není vždy důležité, co si myslí ostatní
Pan Vratislav B. (47, příjmení neuvádíme na jeho přání) byl na gymnáziu, jak říká, „vyhlášený exot“. Jakmile mu profesor při zkoušení položil otázku, zasekl se a nedokázal odpovědět, i když látku uměl. „Představa, že mám mluvit před spolužáky, byla pro mě zkrátka nemyslitelná.
Kantoři byli naštěstí vstřícní a tento můj problém vyřešili tím, že mi umožnili odpovídat písemně. Básničky po mně nechtěli už vůbec. Při maturitě jsem ze sebe nakonec něco vykoktal, ale z devadesáti procent jsem opět spíš četl z připravených poznámek.“
Dnes pracuje jako referent ve velkoobchodu s barvami a libuje si, že takřka veškerou komunikaci může ovládat elektronicky. „Telefon mi ale problém nedělá. Pokud se nemusím se zákazníky bavit z očí do očí, je to v pohodě.“ Ještě jednu věc pan Vráťa přiznává: „Jsem skoro dvacet let šťastně ženatý, ovšem vlastně si namluvila spíš manželka mě než já ji…“
S nesmělými dětmi bývají problémy také mimo školu. Renata Červenková vzpomíná na patálie s jednou takovou zakřiknutou žačkou: „Byli jsme na celodenním výletě v přírodě a po čase se ta holčička rozplakala a nebyla k utišení.
Nikomu neřekla, proč brečí, nakonec se mi z ní však podařilo dostat, že ještě nikdy nebyla na záchodě v lese, že se jí moc chce na malou, ale že to neumí. Jedna z vychovatelek šla do lesa s ní, ale holčička ze sebe nedostala ani kapku.
Plakala celou cestu až k autobusu, kde na parkovišti naštěstí byly přenosné toalety… S její decentní maminkou jsme se tomu později zasmály, ovšem na výletě mi tenkrát do smíchu nebylo.“
Mějte se rádi
Nesmělí lidé mají sklon se podceňovat, ale zároveň na sebe kladou enormní nároky. Čím více touží po perfektnosti a vzbuzení dobrého dojmu, tím jsou nervóznější. Stále přemýšlejí nad tím, co si asi o nich budou myslet ostatní. Strach z možné chyby je někdy tak silný, že dokáže téměř paralyzovat jejich normální myšlení a jednání.
Podle psychologa PhDr. Petra Šmolky se s nesmělostí člověk sice může pokusit bojovat sám, avšak lepší výsledky bude mít ten, kdo zajde za odborníky. Dost efektivní bývá nácvik technik asertivního jednání.
Ale: „Není to vždy ta jedině možná a navíc i správná cesta! Když se na ni podíváme s odstupem, zjistíme, že se vlastně chceme změnit tak, abychom dostáli požadavkům profese. Stejně efektivní (a přiznávám že mně sympatičtější) může být i postup opačný: volba profese a pracovního uplatnění tak, aby korespondovaly s tím, jací jsme. Schopný, byť nesmělý člověk na svém místě se neztratí!“
Specialisté doporučují jako nejvhodnější skupinové terapie; někteří lidé s nízkým sebevědomím se můžou zúčastnit kurzů pro jeho posílení. Důležitá je sebeláska. Nesmělci se často pokládají za nehezké či hloupé, podceňují se. Je třeba na sobě najít něco dobrého, nemít na sebe přehnané nároky a odpouštět sám sobě případné nedostatky.
Leckdo se ostych z kontaktu s cizími lidmi snaží odstranit skleničkou alkoholu, jinému pomáhá přítomnost kamaráda či kamarádky, kteří se nestydí. A na úplném začátku boje s vlastní nesmělostí může být třeba zvednutí sebevědomí za pomoci dokonalé vizáže a oblečení.
Možná právě tady pro někoho začne cesta k tomu, aby si mohl filmy jako Jsem nesmělý, ale léčím se (kouzelný Pierre Richard, vzpomínáte?) vychutnat bez toho, že ho maně napadne: Proboha, vždyť já jsem přesně jako on!
P. S.: Představy, že něco nedopadne dobře, že budeme špatně reagovat, ochromí náš mozek někdy tak, že nejsme schopni správně fungovat. Právě to je problém nesmělé slečny, kamarádky našeho kolegy, kterou jsme původně přemluvili k rozhovoru s tím, že se nechá rovněž vyfotografovat a překoná tak sama sebe. Na schůzku nakonec nepřišla, nezvedala telefon a nereagovala ani na e-mail. Víme jen, že je v pořádku.
Bojujte!
Americký psycholog Jonathan Cheek má pro bojovníky s nesmělostí několik rad:
- Nebojte se blízkosti. Neudržujte od druhých příliš velký odstup, stačí krok. Pokud budete stát dál, dostaví se pocit opuštěnosti, nedůvěry a sebepodceňování. Výzkumy prokázaly, že nesmělí lidé stojí obvykle dál od centra dění, a proto mají malou možnost zasáhnout do diskuse.
- Začněte s banalitou. Máte-li problémy při navazování kontaktů, naučte se několik obyčejných vět a těmi začínejte hovor. Jakýkoli začátek je totiž lepší než žádný. Klidně se třeba zeptejte: „Kde se dají koupit tak hezké boty?“ Pamatujte si, že konverzace je umění frází!
- Pokračujte v hovoru. Nebojte se dávat otázky, které od druhé strany vyžadují více než jen úsečné ano nebo ne. Zkuste diskutovat. Pokud se na to soustředíte, úplně na svou nesmělost zapomenete.
- Nemluvte jen ústy. Používejte mimiku a gesta, soustřeďte se na vizuální kontakt - právě tak se dokážete lépe „otevřít“.
- Při vystoupení před lidmi se fyzicky uvolněte. Udělejte o samotě pár dřepů, případně si dejte chvíli klus na místě. Tím se tréma dobře a rychle potlačuje.
- Vybavte si úspěch. Myslete pozitivně (jinak než dobře to nemůže dopadnout!). Představte si publikum, jež vám tleská.
- Řekněte svým posluchačům pár slov o sobě. Tím pro ně nebudete cizí a neznámí.