Když se Jono na začátku 80. let v Anglii narodil, nečekalo ho zrovna vřelé přivítání. Jeho vlastní matka se ho jen pár hodin po narození zřekla. Jono totiž trpěl Treacherovým-Collinsovým syndromem, genetickou deformací obličeje. Lidé trpící tímto syndromem nemají plně vyvinutou obličejovou strukturu, což obnáší sešikmené oči s nevyvinutými spodními víčky, částečně nevyvinuté lícní kosti, nápadný nos, mohou mít zdeformované uši nebo jim ušní boltce zcela chybí, mohou trpět i rozštěpem patra, rtu nebo čelisti, problémy mají i s postavením zubů a se sluchem. Ačkoliv k takové domněnce jejich zvláštní vzhled svádí, netrpí žádným mentálním postižením.

Malý Jono byl proto až na problémy se sluchem a specifickou tváří bystrý a čilý kluk. Chybělo mu ale zázemí rodiny a nezáleželo na tom, jestli ho matka opustila proto, že se nedokázala smířit s jeho vzhledem, či proto, že si netroufala na výchovu dítěte s takovým postižením. Vyrůstal proto v kojeneckém ústavu. Jeho osud se ale změnil ve chvíli, kdy se objevila Jean Lancaster. Ta mu dala nejen jméno, ale i milující rodinu a domov. Ale vyhráno ještě zdaleka nebylo. Problémy začaly po příchodu do školy, kdy si Jono začal poprvé plně uvědomovat, že nevypadá jako ostatní. Uvědomovali si to bohužel i jeho spolužáci a šikana byla na denním pořádku. Všechny útrapy se Jono navíc snažil tajit před svou adoptivní matkou, aby jí nepřidělával starosti. S tím, jak dorůstal do věku teenagera, se jeho situace zhoršovala, protože vrstevníci byli stále troufalejší. Reagoval na to po svém – stal se z něj rebel. Odpálil ve třídě rachejtli, začal pít. Jeho pověst mezi učiteli a rodiči ostatních dětí brala zasvé. Ale Jono tím aspoň trochu dosáhl svého – když si spolužáci povídali o jeho výtržnostech, nemluvili aspoň o jeho vzhledu.

Nakonec si ale uvědomil, že tudy cesta nevede, a zatoužil stát se fitness instruktorem. A v tomto povolání se našel, byť pro něj byly zrcadlové stěny posilovny ze začátku utrpením. Stal se z něj vypracovaný mladý muž ozdobený tetováním, jako instruktora si ho klienti posilovny nemohli vynachválit. A kromě profesního úspěchu tady našel i soukromé štěstí. Bylo mu právě 33 let, když potkal půvabnou blondýnku Lauru, a rychle se stali nerozlučným párem.

Dnes spolu spokojeně žijí v Normantonu, typickém anglickém maloměstě. Jono se začal věnovat práci s autistickými dospělými, ale hlavně se snaží informovat veřejnost o Treacherově-Collinsově syndromu. Jezdí po školách a různých institucích, přednáší a vysvětluje. Sám by se jednou chtěl stát otcem, ale vzhledem k tomu, že se jedná o dědičné onemocnění, není si jistý, zda chce svému potomkovi připravit takový osud, jaký měl kdysi sám. Svou neúnavnou a trpělivou osvětou však přispívá k tomu, aby ostatní nemuseli taková příkoří snášet.

Sám je se svým vzhledem natolik vyrovnaný, že odmítl i veškeré nabídky lékařů na plastické operace s tím, že jeho syndrom z něj udělal toho, kým je. Jeho vítězství však není jenom osobním úspěchem, ale znamená pokrok pro všechny pacienty s Treacherovým-Collinsovým syndromem.