Devětatřicetiletý Bronislav Tymrák slouží u Hasičského záchranného sboru Dopravního podniku Hlavního města Praha. Za sebou má patnáct let ve státní službě včetně velitelských zkušeností. „Nepřipadám si jako žádný hrdina,“ tvrdí, přestože jen dopravních nehod, u kterých zasahoval, byly řádově stovky.

V kolik hodin ráno vstáváte?
To je v případě hasiče úplně zbytečná otázka. Každý den jinak, podle toho, jakou máte směnu nebo jestli máte zrovna volno. A taky podle toho, kdy se během té směny ozve gong a hlas s rozkazem: „Jednotka se připraví k výjezdu...“ U našeho sboru sloužíme krátké a dlouhé týdny, směny jsou dvanáctihodinové, denní a noční. Státní hasiči to mají jinak, patnáct let pro mě neexistoval volný víkend vcelku, pokud jsem neměl dovolenou.

Jak rychle jste vzhůru, když je výjezd?
Hned. Už jsem za ty roky vycvičený. Spoustu úkonů navíc děláte popaměti, ještě nemáte oči ani pořádně otevřené. Nikdy jsem se nebál, že výjezd zaspím, to jsem za ty roky viděl u jednoho kolegy jen jedinkrát. Horší strach má hasič z toho, co si počne, když bude v okamžiku poplachu na záchodě (velký smích).

Z jakého důvodu jste zvolil práci u HZSDP hl. města Praha?
Přiznám se, že život a práce v Praze mě vždycky lákaly. Původně jsem si myslel, že bych pracoval u hasičů Českých drah, ale postupně jsem se dostal k informacím o hasičích Metro, kteří dnes patří pod Dopravní podnik. Vždycky mi připadalo, že musí mít zajímavou práci - sice méně požárů, zato spoustu technických zásahů, se kterými jsem se do té doby nesetkal, protichemický výcvik... Moje předpoklady se potvrdily, práci mám zajímavou a různorodou.

Proč jste se stal hasičem?
Od dětství jsem si nedovedl představit nic jiného. A pořád nedovedu. Nejde jen o tu práci jako takovou, ale o pocit, že patříte ke svojí jednotce a vlastně k hasičům komplet. Hasiči jsou sekta (úsměv), patří k sobě, ať jsou odkudkoliv. Věřím, že kdybych v nouzi zazvonil na služebnu někde v Horní Dolní a ukázal služební průkaz, tak mě tamní chlapi ve štychu nenechají.
Líbí se mi, že při zásahu vypadáme všichni stejně, přestože „v civilu“ jsme samozřejmě každý jiný. Ale jakmile si nasadíme helmu, už nás od sebe nepoznáte, nebudete si pamatovat jednotlivé obličeje. Budete si pamatovat jen to, že jsme přijeli a něco dělali.

Jak ventilujete stres?
Musí fungovat jednotka po lidské stránce. Pak se většinou vysekáme navzájem ze všeho, probereme to mezi sebou, zajdeme na jedno...

Kdy jste byl z práce nejvíc vyčerpaný?
Během povodní v devadesátém sedmém. Sloužil jsem u nás na Moravě, pocházím z Oder. V práci jsem byl pět dní v kuse, všechno věčně mokré, práce všude jak na kostele. Doma jsem pak padnul do postele a spal půldruhého dne.

Jaké nejčastější předsudky mají lidé stran vašeho zaměstnání?
Spousta lidí si myslí, že když nejsme u zásahu, ležíme s nohama nahoře. Z legrace se přece říká: Hasič leží, plat mu běží. Jen málokdo si ale dovede představit, kolik k té práci patří výcviku, povinností s údržbou vozového parku, fyzické přípravy, testů, školení a tak dále.

Víte, že třetina žen na světě si představuje sex s hasičem? Vyšlo to v nějaké zahraniční studii.
Fakt? Hasiči se ženským líbí, to je pravda. Ale tohle slyším poprvé.

Kafe.cz zjistilo: Máme nejlepší hasiče na světě. Pravidelně vozí medaile ze světových soutěží.
Naposledy vyhrál liberecký hasič Jan Semerádt zlatou medaili na Světových hasičských hrách v Sydney. 83 pater Sydney Tower zdolal v čase 11 minut a 23 sekund. Štafeta získala bronz a bronzová byla i Česká republika v souhrnném umístění.