Psycholožka Jiřina Prekopová: Když chlap vaří, není to dobře

Dřív byly děti hodnější, říkají všichni. Myslíte si to také?
Agresivní byly vždycky. Tenhle sklon máme už od Kaina a Abela – prvních dětí na světě. Dřív se jen neodvažovaly projevit se. Kdyby řekly mamince: „Tys mě naštvala, nesnáším tě!“, poslala by je na struhadlo do kouta. Ale měly to v sobě a užíraly se. Z toho jsou pak v dospělosti žlučové kameny, žaludeční vředy a všechny ty psychosomatické problémy a nemoci.

Dnes se odváží, takže budou jednou alespoň zdravější…?
To víte, že ano! Dítě by mělo projevovat negativní emoce, ale zároveň by se mělo učit projevovat je kultivovaným způsobem.

To se učí jak??
Třeba tak, že se budete s mužem hádat před dětmi, je-li to téma, které to snese, a nebudete je posílat do pokojíčku. Aby viděly, jak se nepříjemné věci říkají. Že si při tom koukáme z očí do očí a neskončíme dřív, dokud se neusmíříme. Největší hrůza je, když táta práskne dveřmi a zavře se u počítače, máma odejde nakupovat a dítě si zoufá, že je konec. Pak jsou z toho ta zlostná, nejistá, hyperaktivní a depresivní stvoření. Každý konflikt se musí vyřídit dřív, než zapadne slunce.

Co když to nejde a jsme na sebe pořád naštvaní? To nebude dobrý příklad dětem…
Zaútočit nebo utéct, to dovede každý tygr nebo krokodýl. To jsou jen hormony, instinkty a pudy. Jenže my jsme lidi. Nemáme jenom hormony, máme rozum tady nahoře a taky svědomí a zodpovědnost. Prakticky se to dělá tak, že neustále udržujete oční kontakt. Vidíte, co druhý v očích má, jestli očekávání, zlost, touhu nebo strach, on vidí, co v nich máte vy. Navzájem se tak empaticky zrcadlíte a spontánně si hledáte cestu jeden k druhému. To je ta chvíle, kdy můžete říct, to je mi líto, cos mi udělal, udělala…

A když to nepomůže, mám ho obejmout, jako jste to předváděla v Show Jana Krause?
Ano, oční kontakt je první stupeň terapie pevným objetím. Druhý stupeň je mírný fyzický kontakt. Dotknete se toho druhého třeba malíčkem a uvidíte. Skoro jistě převáží pocit, že se máte vlastně rádi. A když nepomůže ani to, jděte, obejměte ho a řekněte mu, co cítíte. To se musí dělat mezi manžely i mezi rodiči a dětmi.

Nás rodiče sem tam zfackovali, my to neděláme. Je to dobře??
Ano, tělesné tresty stejně jako vyhazovy typu ‚Jdi pryč, nechci tě ani vidět!‘ nejsou dobré.

Také se ale často hroutíme a máme pocit, že doma vládne dítě. Kde se stala chyba?
Nedávno mi volala mladá maminka: ‚Co mám dělat s mým dítětem, ono se nechce nechat přebalit?!‘ Tomu dítěti byl rok a půl, kopalo nožičkama a máma ho přemlouvala, ať toho nechá. Nenechalo a ona si nevěděla rady. Zřejmě měla velmi přísnou výchovu a tak teď dělá opak.

Co jste jí poradila?
Chcete to dítě přebalit? Tak to udělejte! Rodiče jsou velcí, dítě je malé. Rodiče jsou dospělí, dítě ještě ne. Rodiče vědí, dítě ještě neví. To jsou staré dobré řády. Jen se na ně nějak pozapomnělo.

Proto tu máme malé tyrany?
Ano. Začalo to tím, že rodiče dělali opak toho, co jejich rodiče. Jenže pak je tak snadné sklouznout z jednoho extrému do druhého. V Německu právě k tomuhle došlo – táta s mámou dítěti plnili všechna přání včetně toho, že dítě bude jíst jenom tenhle jogurt a bude ho jíst touhle lžičkou a žádnou jinou. To všechno ve jménu svobody. Vyrostla generace sobců bez frustrační tolerance, protože když byli malí, dělali si, co chtěli. Dneska jim mimo jiné kolabují manželství. Nenaučili se něco vydržet, obětovat se. I proto dítě potřebuje hranice a řády.

Facky jsou zakázané, co tedy funguje?
Jednoduché věci, které fungovaly vždycky: že se vychovává cukrem a bičem, ale ten cukr je na prvním místě. I když dítě nemá výsledky, které si představuji, je vždycky na místě pochvala – snažil ses a to je úžasné! Tím spíš je šance, že příště bude jednička. Že ‚ano‘ a ‚ne‘ je jednoznačné ‚ano‘ a ‚ne‘ bez slovního driblingu mezi tím. Že na prvním místě je manžel, pak teprve dítě. Ženy mívají pocit, že by se spíše měly věnovat dítěti než svému muži, ale to je proti řádu.

Vy jste také v jednom rozhovoru řekla, že by muž dokonce neměl ani vařit…
Že chlap vaří a chodí nakupovat, podle mého dobře není. Ale dá se to přežít, když si jej za to žena váží a ctí jej. Pak to neškodí.

A co škodí?
Když se ke svému muži nechováte jako k rovnocennému partnerovi. A když se žena nechová jako žena a muž jako muž. Pak se to nenaučí ani jejich děti.

Co to znamená prakticky?
To jsou prosté zákony přírody. Muž je hranatý, přímý a průhledný, žena oblá, tajemná a nadaná svůdností. Svádí muže a motivuje jej, aniž by si hrála na generála. Neříká ‚Uvař!‘, ale ‚Budu tak šťastná, když uvaříš, ty to tak dobře umíš…‘ Pak je všechno v pořádku.

To uměly naše matky…?
A vy jste jim to zazlívaly. A dneska jsme tak daleko, že ženy své muže neuznávají. Proto tolik rozvodů a svobodných matek. Výsledek? Děti žijí ve smutku a zmatku, osm z deseti chlapců trpí hyperaktivitou. Chybí jim táta jako vzor. Nahrává tomu i společenské klima. Vždyť posledních dvacet let ženám všichni radili, jak žít bez chlapa, protože on je přece blokuje a nemohou se vedle něj rozvíjet. Zároveň se investovaly hromady peněz do výzkumů na téma ‚muži a ženy jsou stejní‘. Je fajn, že se dokázalo, že ženy umí řídit auto nebo firmu, že zkrátka nejsme blbé, ale tím bychom přece neměly ztrácet svoji ženskost.

Co podle vás dnes muži doma postrádají nejvíc?
Mateřské teplo. Muži ho potřebují, o dětech ani nemluvě. Neznamená to, že se ke svému muži budete chovat jako matka, ale že se bude cítit vždycky přijímaný bez nějakých podmínek: jsi tady doma, spolehni se na mě, umím tě potěšit, umím tě vzít do náruče. To je to pravé ženství. Když je ale ženská ženskou jen napůl – ani ryba ani rak – ztratí chlap svoji přímočarost, ochranitelské pudy a pak i své mužství. Zkrátka to přestane fungovat. Němky dnes navštěvují různé ezoterické kurzy a šamany, a tak se od svých mužů vzdalují ještě víc. V ezoterice ženskou nedožene žádný chlap, takže dříve nebo později se takové manželství rozpadne. Rozžije se. Bohužel tahle móda už přichází i do Čech.