Rozhodně se nedá říct, že by herec JIŘÍ DVOŘÁK (43) trpěl averzí vůči televizním seriálům. Pojišťovna štěstí, Světla pasáže, Ďáblova lest, Dokonalý svět, Ulice... tam všude se nám líbí...
seriál Ulice
V Ulici hrajete novináře - taky je z Brna jako vy - který vychovává dvě dcery, vás zase od čtrnácti vychovával táta, že?
Naši se rozvedli a už se nikdy nedozvím, jakým zázrakem jsem za totality zůstal s otcem. Nebyl jsem nikdy u žádného psychologa ani u soudu. Nejdřív jsme měli sedmkrát v týdnu rizoto, táta se učil vařit… Svým způsobem to byl takový test našeho vztahu, i když my jsme ho měli vždycky moc hezký. S mámou jsme se nějakou dobu neviděli, pak jsme začali komunikovat. Před třemi roky se vše stabilizovalo a jezdím za ní i s Ančou (dcera - pozn. red.). Ale musím říct, že až po smrti táty. Zřejmě to chtělo nějakou dobu a jisté okolnosti, aby se to vrátilo někam, kde to má být.
Byl jste zvyklý na mužskou domácnost. Byl byste schopný sám vychovat ty dvě holky jako v seriálu?
No jasně, vždyť mám Andulku. A Ondřej Kraus na ty holky není sám, má k sobě ženskou. Problém nevidím, já vařit umím, možná bych se měl víc doučit matematiku pro druhou třídu. Anička chodí do Montessori školy, kde se dbá na kreativitu, tam o klasický případ jako 1 + 1 moc nezakopnete.Takže se učíme navzájem.
O schopnosti vychovávat nepochybuju, já jen narážím na to, že ty dvě seriálové dcery jsou dost děsné. Byl byste tak benevolentní?
Ještě nevím, teprve uvidím. Anče je osm. A okolní svět je jiný. Co fungovalo dřív, tedy alespoň nějaká základní úcta k jistým hodnotám, moc dnes neplatí. A do malého človíčka, který v tom žije, se to musí promítnout. I ten pocit nadřazenosti, který někdo má. Myslím, že třeba něco do sebe mají školní uniformy, nalajnujou stejnou startovací čáru. Čímž nehlásám rovnostářství. Uvidíme, co mě čeká v Ančině pubertě, ale nepředpokládám žádné hrůzy, protože má dobrý základ. Asi bych byl špatný tatínek, kdybych tohle neřekl. Docela se těším, až s ní budu probírat chlapy. I když ty už trochu řešíme teď. Víte, kdo je nejlepší? Michael Jackson. To je velká láska.
Seriálové dcery vás také zaskočily nadhledem v otázce sexu…
Bára (Munzarová, bývalá manželka – pozn. red.) říkala, že už nějaká debata proběhla, a Anička se tváří, že je vše jasné. Já jsem zastánce toho, že se dětem nemá lhát, pak se do toho zamotáte a vypadáte jako blbec.
Jak dalece jste mlžili, než jste jí s Bárou řekli, že se rozcházíte?
Řekl jsem jí to v podstatě hned, když se ptala, proč spolu nebydlíme. Že jsme se přestali mít rádi a budu bydlet jinde a ona bude každý sudý týden od středy do neděle u mě. Začátky nebyly jednoduché pro nikoho, ale už fungujeme v klidu.
Pojišťovna štěstí - Bára Munzarová, Jiří Dvořák
Bylo těžší do té herecké rodiny vstoupit než z ní vystoupit?
Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel. Rozhodně nebylo jednoduché vstoupit mezi takové legendy (Bářini rodiče jsou herci Jana Hlaváčová a Luděk Munzar – pozn. red.).
Říkal jste mi jednou, že za Prahu vděčíte své první ženě.
Ano. Když jsem dostal nabídku na Vinohrady, ptal jsem se: „Ivet, tak co? Máme v Brně byt, ty jsi tu v angažmá.“ Říkala, že taková nabídka, zvlášť když už je podruhé, se nemůže odmítnout. Poprvé jsem lano dostal těsně po škole. Souhlasil jsem, že potřetí rukavice nepřiletí. A v tomhle baráku mě přijali tak, že jsem měl fakt po třech týdnech pocit, že jsem se tu narodil. Vždycky jsem zastával heslo: Štěstí přeje připraveným. Tu se dařilo míň, tu víc. Rozhodně jsem nezažíval co zeměměřič v Zámku, který se chce za každou cenu někam dostat.
První ženě vděčíte za to, že vás přesvědčila odejít do Prahy, za co vděčíte té druhé?
To je evidentní, že máme Anču. A za pár let zázemí, které mi poskytli. Že to dopadlo, jak to dopadlo, je život. Jsou horší věci na světě než rozvod, zvlášť, když dítě příliš nezasáhne.
Paradoxně jste v Pojišťovně štěstí hráli dvojici, která si rozvod pěkně „užila“.
V mnohém případě byla Pojišťovna nadčasová.