Otevřený zajímavý rozhovor pořídila pro společenský čtrnáctideník Story publicistka Daniela Prokopová. Připojila i své osobní dojmy z návštěvy:
Rozhovor s Olgou (35) a Jiřím (75) Menzelovými jsem měla možnost si natočit přímo u pana režiséra doma. S legendární mnohatisícisvazkovou knihovnou za zády a sklenkou dobrého bílého v ruce. Nečekala jsem, že tato pocta s sebou ponese i jistá úskalí...
Především zde mají – na rozdíl třeba od kavárny – všichni zúčastnění naprostou volnost pohybu. Po prostorném bytě tudíž poletuje malá Anička (4), která zároveň komentuje počínání kreslených postaviček z Doby ledové, jež běží na DVD. Jiří s ní jen párkrát zmizí v pokojíčku. A Olga? Kromě telefonování a esemeskování (které ovšem provozuje vždy, bez ohledu na místo a čas) stihne ještě uklidit nákup a upéct slané sušenky. Inu, klid pro vytvoření kvalitního dvojrozhovoru jako vyšitý.
Jiří, o vás je známo, že rozhovory poskytujete k smrti nerad. Jak dlouho trvalo, než vás Olga tentokrát přemluvila?
J: Ona mě nepřemlouvala, nařídila mi to.
O: Prostě jsem řekla, že to bude.
J: A já mám rád doma klid...
O: Ale takhle to není proto, že bych ráda rozhodovala. Jirka je pohodlný, a tak na mně rozhodování nechává.
J: Protože vím, že jakýkoliv odpor by byla zbytečná ztráta času.
Jak si mám představit normální den Olgy a Jiřího Menzelových?
J: Máme velice hezké dny.
A jak takové velice hezké dny trávíte?
O: Já je trávím jako magor, jsem něco mezi honicím psem a telefonní ústřednou. Jirka je doma, volá mi, kde jsem, a já jsem někde ve smyku...
J: A nebo jí volám, aby mi řekla, co si mám vzít na sebe.
O: Nebo třeba jak dlouho se mají vařit brambory.
J: Ano, to jsou informace, které nutně potřebuju. Já bych přece jen ráda trochu pronikla do vašeho soužití.
Kolik času spolu trávíte?
J: Reálně dost, ale v podstatě nikoliv. My jsme spolu, ale Olinka je přitom stejně neustále zaměstnaná svým mobilem nebo počítačem, imrvére mailuje, esemeskuje, mluví do telefonu a já jsem u toho a občas jí něco podržím.
O: Třeba telefon. Já jsem ale opravdu zaměstnaná.
J: Na rozdíl ode mne nemá talent, tak musí pracovat.
Čím jsi tak zaměstnaná?
O: Mám dvě firmy, Aničku, sportuju, abych neshnila... Pak samozřejmě Jiřinku, což jsem ovšem měla říct na prvním místě. Když to dáš všechno dohromady, je toho hodně.
J: A to ještě ani nepočítá ty hodiny, co jenom proplká do telefonu!
Olgo, jak často jsi s Aničkou tady a jak často u sebe doma nebo u jejího táty Jaroslava Brabce...?
O: My rotujeme. Někdy je Anička u tatínka na Vyšehradě, někdy tady, někdy u mě doma na Smíchově, někdy se mnou na horách nebo u moře. Prostě jsme pořád někde a Aniččina nejmilejší hra je od malička „na cestování“.
A ví, kde je vlastně doma?
O: No jasně. Ví. Je doma tam, kde je spokojená. Především u maminky. Ale často chce být tady s Jiřinkou, je jí dobře i na Vyšehradě s tátou. Mezi námi není žádná tenze, což je pro ni dobře.
Takže jste všichni tři schopni se v pohodě domluvit?
J: To jinak nejde. Musíme si vzájemně vyhovět. Důležité je, kde chce být Anička. Samozřejmě, že bychom ji všichni chtěli mít u sebe co nejvíc, ale musíme respektovat její přání.
Všichni tři dokážete podřídit svá přání a touhy Aničce?
J: Já ano.
O: Jednoznačně. Sice se musely nejprve překonat jisté osobní ješitnosti...
J: Ale to není zase tak těžké, když se na tu holku podíváte. Nejdůležitější je, aby Anča byla v pohodě.
O: Ona je skutečně spokojené, vyrovnané dítě. Právě proto, že žije v klidu.
A nemrzí vás, Jiří, že to není vaše dítě?
J: Nemrzí. Vážím si jejího otce právě pro tu schopnost dohody.
Olgo, většinou mluvíš o svém muži jako o Jiřinkovi. Jak tahle přezdívka vznikla?
O: Chtěla jsem nějakou zdrobnělinu a Jiříček mi přišlo připitomělý. Tak mu určitě říkaly všechny přede mnou a já chci být vždycky jiná.
J: Říká mi tak už třináct let. Říkají mi tak i ostatní přátelé. A Aničce se to taky líbí.
Jak vy říkáte Olze?
J: Oli! Olinko! Kozo!, různě... Nikdy jsem jí neřekl Olgo. To bych řekl, jen kdybych se na ni rozzlobil. Co to děláš? (obrací se na Olgu)
O: Píšu si na papír, co mám udělat, abych to nezapomněla, promiň.
J: Existují silní kuřáci, notoričtí pijáci, závislí gambleři. Olinka neustále píše nějaké poznámky.
Vy jste mi, Jiří, nedávno říkal, že jste šťastný. Je vůbec něco, co vám teď chybí?
J: Asi jo, ale nevzpomenu si, co by to mohlo být.
Jak je to s tebou, Olgo? Jsi šťastná, v pohodě?
O: Podle mě je štěstí umění být spokojen.
A jsi spokojená?
O: Mám zdravé dítě...
J: ...geniálního muže...
O: ... geniálního muže, který je taky zdravý. Zní to sice jako klišé, když si člověk přeje zdraví, ale ono je opravdu důležité. Jasně že si vždycky můžeš představit, co by mohlo být lepší, ale já nejsem typ, který by nadával. Beru věci tak, jak jsou.
Je přesto něco, co by sis v životě zařídila jinak, kdybys mohla?
O: Nechci si vybírat, je to tak, jak to je. Žiju teď, protože zítra už být nemusí.
J: Jednou si dobře vybrala manžela, a to by jí mělo stačit.
Ale plánovat nějak do budoucna přece jen musíte, ne?
O: Prosím tě, mě se na plánování neptej! Jedny z věcí, které nezvládám, jsou čas a počty. Time management je můj největší průšvih. A navíc plánuju nerada.
J: To máme společné. Důležité je nepachtit se. Když se člověk pachtí, ale nedopachtí, je z toho frustrovaný.
Vypadáte jako kompatibilní dvojice. Ale něco málo vám na sobě vzájemně přece jen vadí. Jiří, pokud vím, není například úplně spokojen s tvojí nedochvilností...
J: Ale kdo je dokonalej! Já zase neumím říkat r. A ona chodí pozdě. Každý máme jednu chybičku. Ona jen tuhle a já jen tuhle.
O: Těžko bys hledala dva lidi, kteří jsou většími protiklady než my dva. Já jsem rychlá, Jirka je pomalej...
J: ... já jsem inteligentní... (smějí se) Ale spojuje nás stejný smysl pro humor. Máme se v úctě, a proto do sebe můžeme krásně rýt.
O: To je tak velká svoboda, když můžeš někomu říct, co si vážně myslíš, a víš, že tě neshodí, že se neurazí. Humor je ve vztahu velice osvobozující. Vztah si zpestřujete i různými překvapeními.
Nedávno to byla třeba cesta do New Yorku, kterou pro vás Olga připravila...
J: Tohle překvapení pro mě Olinka připravovala už od dlouho a já opravdu nevěděl, o co jde. Domluvila to se všemi lidmi kolem, ale nikdo mi to neprozradil, to mě ohromilo. Věděl jsem jedinou věc, a to, že den před mými narozeninami někam odjíždíme. Já jsem se totiž vždycky vyhýbal oslavám vlastních narozenin. Postupně jsem sice některé věci zjišťoval, protože mi třeba musela říct, co si mám vzít na sebe. Takže bylo jasné, že nejedeme k moři. Pak jsem chtěl vědět, jak dlouho poletíme. A nakonec jsem si musel vyzvednout biometrický pas, o který jsem si kdysi zažádal a který ležel dva roky někde na Praze 6. Takže jsem nakonec pochopil, že letíme do Ameriky. Na letišti jsem pak zjistil, že je to New York, ale pořád jsem nevěděl, proč tam letíme. Myslel jsem si, že budeme třeba nakupovat v outletu. (Jirka odchází za Aničkou, Olga přichází z kuchyně.)
Olgo, kdy a jak tě napadlo vzít Jiřího do New Yorku?
O: To vzniklo úplně spontánně, když Jirka zase jako vždycky hekal, že tu na svoje narozeniny nechce být. Nemá rád oslavy. A mě napadlo zorganizovat setkání s Woody Allenem, kterého oba uctíváme, a to přímo v New Yorku. Dávat dohromady jsem to začala mnoho měsíců dopředu. Nebylo to jednoduché, protože Woody si drží od lidí velký odstup, takže jsem musela absolvovat dlouhé vyjednávání, ale podařilo se!
J: (vrací se) Můžu to dopovídat? Takže jsem vůbec nevěděl, o co jde, ale najednou pro nás přijela Martina Formanová a dovezla nás do Connecticutu za Milošem Formanem! A to bylo hezké setkání. Strávili jsme spolu báječný večer, zrovna vysílali rozdílení Oscarů a Miloš to s velkým humorem komentoval. Jenže to pořád nebylo TO překvapení. Až přišlo pondělí a já zjistil, že v hotelu Carlyle hraje každé pondělí večer Woody Allen se svojí kapelou. A díky Olince nás tenhle můj veliký vzor přijal. A pak ještě jednou, o několik dní později, ve svém studiu, kde zrovna dokončoval film. Něco hezkého jsme si řekli, vyfotili se spolu a bylo to fajn.
O čem jste se bavili?
J: Řekl jsem mu jenom, že si ho vážím, a on rozpačitě pokyvoval hlavou.
A po návratu na vás čekalo další překvapení...
J: Ano, Olinka mi přichystala výstavu (Rozmarná léta Jiřího Menzela – pozn. red.). O té jsem taky nevěděl. Bylo mi sice divné, proč tu pořád všichni šmejdí a shánějí různé fotografie, ale netušil jsem proč.
O: Protože kdybys to věděl, tak bys nám to zatrhnul.
J: To je pravda. Podle mě se taková sebeprezentace nemá dělat. Za člověka má mluvit to, co udělal. Já pořád žiju podle přísloví Sedávej panenko v koutě, budeš-li hodná, najdou tě.
O: Jirka se ještě nevyzul z těch socialistických galoší.
J: Není to moje gusto. Kdyby něco takového udělal někdo z mých kolegů, měl bych ho za pitomce. Ale nakonec jsem rád, že ta výstava vznikla, protože je dobře a vtipně udělaná.
O: Vernisáž měla v Plzni, v Praze a další její uvedení je plánováno na několika místech mimo Českou republiku.
Sice jste mě před touto otázkou předem varoval, ale přece jenom se zeptám: Kde máte uloženou sošku Oscara za Ostře sledované vlaky?
J: Jeden z důvodů, proč miluju svoji ženu, je ten, že tady se mnou žila několik let a ani jednou se nezeptala, kde mám Oscara. Ani ho nechtěla vidět. Myslím, že donedávna ani netušila, že něco takového existuje. Co se filmu a kultury týče, je Olinka čistá duše. (směje se)
O: Mně to bylo jedno. Teď už teda vím, že je v komoře u lyží, v nějakém pytlíku na cvičky. Ale opravdu mě to nikdy vůbec nezajímalo.
J: Není to pravé zlato, nedá se bohužel ani prodat.
Proč k tomu Oscarovi máte tak negativní vztah?
J: Není negativní. Ale uvědomuju si, že ta pravá cena patří tomu filmu, a ne mně.
Ale ten film by přece bez vás, sám o sobě, neexistoval.
J: Ten film sám o sobě existuje a to, kdo ho udělal, není zdaleka tak důležité. Ten film je dobrý, protože je dobrý, a ne proto, že dostal Oscara. Je tolik filmů, které dostaly Oscara, a nestojí za vzpomínku! A tolik filmů, kterých já si vážím, o Oscara ani nezavadilo. Oscar je jen výsledek šťastné náhody. A nelíbí se mi, když mě někdo zná ne jako tvůrce filmů, ale jako držitele Oscara.
