Jednou mi vaše bývalá kolegyně popisovala historku, jak jste i s horečkou šla cvičit do posilovny. Máte v sobě pořád tuhle urputnost a zásadovost?
To jste mi vyrazila dech. Ani si nevzpomínám, že bych vůbec někdy šla cvičit do posilovny, možná na aerobik, na pilates nebo na jógu, ale u cvičících strojů bych zřejmě nevěděla, co s nimi mám dělat. A cvičit v horečce? Snad leda, že bych si hodinu předem zaplatila a měla pocit, že mrhám penězi, takovou situaci bych si dokázala představit. Ovšem před lety. Musím se přiznat, cvičit jsem nebyla už nejméně čtyři roky. Každý měsíc si ale říkám, že bych měla znovu začít.

Takže?
Řekněme, že moje potřeby se časem mění, ale když něco slíbím, tak se to snažím dodržet.

Víte, zdá se mi, že máte povahu, která se s herectvím poněkud tluče. Jste ctižádostivá i přehnaně sebekritická. Dá se s takovou kombinací u divadla vůbec fungovat?
Neřekla bych o sobě, že jsem nějak zvlášť ctižádostivá ani přehnaně sebekritická. A jestli se má povaha tluče s herectvím? Netuším, jakou by měl mít herec povahu. Možná máte na mysli oblíbené klišé, že bych měla být více sebestředná, depresivní, náladová, marnivá a stále lehce pod parou? Taková doufám nejsem! (smích)

Kdy ale poprvé přišel ten pocit, že chcete být herečkou?
Stále na něj čekám! (smích) Slovo „herečka“ mi zní docela afektovaně, dlouhou dobu jsem na otázku, co dělám, říkala, že pracuji v divadle. Když jsem studovala DAMU a zároveň obsluhovala v baru, připadalo mi trapné prozrazovat, že se věnuju herectví. Na některé typy hostů by to mohlo totiž působit jako žádost o postel. Odpovídala jsem tedy, že studuju jadernou fyziku v Řeži, a hodně lidí mi to dokonce věřilo.

Praskla nakonec vaše malá lež?
Všechno vyšlo najevo, když do baru přišla zákaznice, která strašně obdivovala, že já, taková křehká dívka, studuju tak těžký obor. Čirou náhodou znala člověka, kterého k nám do hospody musela přivést, protože on opravdu působil v Řeži. On si ale nemohl vzpomenout, že by mezi teoretickými fyziky byla i nějaká holka. Byla jsem tak se svou lží konfrontována tváří v tvář a musela se přiznat… Divadlo mám hrozně ráda, miluju svoji práci, ale označení herečka mě irituje pořád.

Tak proto jsem v několika materiálech objevila informace o vaší inklinaci k jaderné fyzice! Proč jste se tedy po gymnáziu vydala do Brna na divadelní vědu?
Řekněme, že jsem byla humanitně orientovaná, ráda jsem chodila do divadla, amatérsky hrála. Šla jsem na fildu, ale neuměla si představit, co ze mě bude, protože se mnou v té době dost mlátila puberta…

Souviselo to s tím, že i vaše matka byla inspicientka a že jste tedy nakoukla do divadla taky z druhé strany?
Určitě to mělo dost podstatný vliv.

Váš otec naopak divadlem opovrhoval a vás i sestru od umění zrazoval.
Vnímal divadlo jako něco, co není hodno toho, aby se tím člověk vůbec zabýval. Otec divadelní prostředí neměl vůbec rád a já se mu dnes vlastně ani nedivím. Pro kohokoliv, kdo v divadle nepracuje, je premiéra nebo návštěva zákulisí při představení trochu podivný zážitek.

Jak tedy reagoval, když jste mu oznámila, že jste si podala přihlášku na herectví?
Víte, že ani nevím? Rozhodně jsem mu neříkala, že jdu na přijímačky, asi to nějak vyplynulo časem. Věděla jsem, co si o profesi myslí, a on věděl, že mi studium zakázat nemůže.

Často mluvíte o tom, jak vás motivovali starší a prý i úspěšnější sourozenci. Že vy se tak trochu podceňujete!?
Nemám pocit, že bych se podceňovala, jde spíše o způsob mého humoru.

A když jste odešla z divadelní vědy a dostala se na DAMU, už jste definitivně věděla, že chcete hrát divadlo?
Nevěděla jsem vůbec nic, ani vlastně do čeho jdu. První pocit z DAMU byl legrační, absolutně mi vyrazilo dech, že tam nejsou žádné lavice a studuje se v prázdné černé díře. Možná bych pobyt na DAMU ani nenazývala studiem. Neuměla jsem si představit, co to znamená být herečkou. Je to podobný pocit, jako když jste těhotná a poprvé porodíte. Taky přece nevíte, jaké je být matkou. Zkušenost je nesdělitelná.

Prošla jste mnoha divadly, ale nikde nezůstala dlouho, proč?
Možná jsem příliš zvědavá.

Počkejte, to vám v žádném z těch divadel nebylo tak dobře, že byste svého odchodu litovala?
To ne, já ničeho nelituji a za všechna divadla jsem ráda. Ale mám dost neposednou povahu. Někdo chodí pořád do stejné restaurace, ale já ne, chci pořád objevovat nové, baví mě vše střídat. Když přišla nová nabídka, přijala jsem ji, protože jsem byla jednoduše zvědavá.

Nemrzí vás, že jste se do povědomí diváků dostala teprve, když jste přijala role v nekonečných seriálech? Není divadlo nevděčné?
Vůbec ne. Seriál je úplně jiné médium. Je to podobné, jako kdybyste zkoumala, proč není nějaký český vědec tak známý jako jakýkoliv průměrný herec. Akademik přitom dělá, alespoň z mého pohledu, mnohem užitečnější práci. Já ale svou práci kvůli slávě nedělám.

Neříkejte, že jste nechtěla být známá!
Má to své výhody i nevýhody, ale pro mě to není gró naší profese.

Spousta herců, kteří se upíšou seriálům, trpí pocity, že by se za nečekanou popularitu měli téměř omluvit. A tak vysvětlují, jak strašně dlouho nabídku zvažovali. Není to jen póza?
Nikdy jsem se žádnému projektu neupsala na dlouhou dobu a omlouvat se by mě ani nenapadlo. Ani nabídky jsem dlouho nezvažovala. Kdybych jich dostala více a vedle toho třeba roli v Hollywoodu, tak bych Ordinaci v růžové zahradě určitě nepřijala. Ale světe div se, žádný Hollywood, bohužel, nepřišel.

Předtím jste se objevila i v jiných seriálech. Vzpomínám na vaši Vandu v Dokonalém světě, dost mě bavila!
I já na ten seriál vzpomínám ráda. Hodně se mi líbilo téma, navíc ho režíroval můj spolužák Vítek Karas a také Tereza Kopáčová a bavila mě moje role i její humor. Stejně tak mě baví projekt, který dělám teď, je to pořad o bydlení Bydlet jako. Uvádíme ho s Romanem Zachem, respektive si tak trochu hrajeme na moderátory. Člověk přijde do styku úplně s jinou sortou lidí, dozví se spoustu zajímavých věcí o designu. A navíc pořad děláme s Českou televizí Ostrava, což je pro mě úplně jiný svět, který mám hodně ráda. Ostraváci jsou srdeční lidé, jsem mezi nimi spokojená a vždycky se na ně těším.

Snažíte se pod vlivem pořadu vylepšit i své bydlení?
Ne, sobě byt nevylepšuju, ani se o podobnou věc nepokouším. V mém bytě donedávna bydleli dva psi, teď už bohužel jen jeden, a jedno neposedné dítě, které má tendenci neustále vše rozbíjet. Vybavení bytu beru zcela prakticky jako spotřební záležitost, vylepšovat začnu, až Jáchym trochu povyroste.

V několika posledních letech jste se objevovala zejména v agenturních divadlech. Co vás vedlo k tomu, že jste přijala angažmá v Národním divadle?
Chtěla jsem to vyzkoušet a vlastně ani netuším, co mě čeká. Hostovala jsem v loňské sezoně v Národním ve dvou hrách a obě inscenace mám moc ráda, tak doufám, že ještě pár inscenací, které budu mít ráda, přibude. Šlo spíše o intuitivní rozhodnutí než racionální podnět.

Obloukem jste se vrátila na začátek. S uměleckým ředitelem Činohry ND Danem Špinarem jste kdysi, ještě na DAMU, založili studentské divadlo Valmet…
To byl jen takový pokus. Připravili jsme tenkrát hru s názvem Valmet, na malé damácké zkušebně, a na základě toho pak založili stejnojmenné divadlo. Dan zkoušel být režisérem, já zase herečkou. Z dnešního pohledu je to docela úsměvné. Měla jsem hodně ráda zejména naši druhou inscenaci, Zůstaň na lince, objevili se v ní dnes známí herci, například Zuzka Onufráková, Viktor Dvořák či Henrieta Hornáčková i další spolužáci, kteří už divadlo moc nedělají. S Danem jsme pak zkoušeli hlavně v A-Studiu Rubín, nejvýznamnější naší spoluprací byla Heda Gablerová ve Švandově divadle. Teď se spolu potkáváme v Národním divadle.

Do jeho Tří sester jste vstoupila díky záskoku krátce před premiérou. Ztvárňujete jednu z nejkomplikovanějších postav, okouzlující, a přitom temnou a zadumanou Mášu.
Temnou a zadumanou a taky znuděnou a zhýčkanou bytost. Nese si s sebou svůj smutek, ke kterému přišla tak trochu i svojí naivitou. Je nejkrásnější ze tří dcer, nejdřív se vdá, a navíc ještě i dobře, ačkoli třeba ne úplně z lásky. A najednou zjistí, že jí láska strašně chybí. Protože nikdy nepracovala a neměla žádné reálné problémy, najde si protějšek podobný sobě, mluvku Veršinina.

V tom je zřejmě její neštěstí…
Ano, jedno neštěstí z mnoha dalších. Říkám jí soukromě paní Zadumaná, ale řekla bych, že je spíš emocionálně nevybouřená.

Nejsou si ty vaše role v Národním tak trochu podobné?
Ani Jane z Pýchy a předsudku neřeší úplně reálné problémy. Její obtíže jsou přece jen reálnější, je totiž z rodiny, které hrozí ztráta domu. Navíc jde o holku, jejíž povinností je se vdát, ale Jane má obavu, že tu možnost možná nikdy nedostane. Paradoxně stojí nohama na zemi víc než Máša. Samozřejmě, Máša je oproti Janě velkolepá, nejen svojí mluvou, ale – a to nechci nikterak zlehčovat, já ji mám hrozně ráda – je to vlastně taková „herečka“.

Obě jsou přece vyhlášené krasavice!
Pozor – abych to uvedla na pravou míru – obě role jsem zdědila po vyhlášené krasavici Janě Pidrmanové.

Dostala jste někdy roli vyložené obludy?
Úplnou obludu ne, ale třeba Vanda z Dokonalého světa prvoplánovou krasavicí rozhodně nebyla…

Na internetu se píše, že jste jednou z nejfotogeničtějších českých hereček.
Na internetu jsem si přečetla i to, že jsem pracovala jako prostitutka. To se nedá brát vážně!

Ale k módě máte evidentně vřelý vztah. Vaše denní outfity jsou nenucené a přitom rafinované, máte svůj styl, šarm…
Děkuji, módu mám ráda, ale řekněme, že ji úplně neprožívám, není to můj koníček nebo něco, co bych řešila denně. Já mám věcí na sebe vlastně docela málo.

Prý jste se dokonce jeden čas živila jako agentka, která vybírá modelky.
Chvíli. Časem jsem možná pochopila, jakým způsobem je vybrat, aby byly úspěšné, ale nebyl to úplně můj obor.

Preferovala jste jiné typy, než se po vás chtělo?
Člověk si intuitivně vybírá lidi, kteří se líbí jemu, a vlastně zapomene, že modelka je vlastně produkt. Můžete jí změnit účes, barvu vlasů, barvu očí, to vše se v dnešní době dá zařídit. Musí to ale být člověk, který je maximálně souměrný a v podstatě totálně nevýrazný. Nakonec jsem se naučila, že když zavřu oči, musí mi v hlavě místo modelky zůstat vysoká dlouhá čára, jejíž obličej si nepamatuju. Pokud se mi to povedlo, v ten moment jsem si byla jistá, že jsem objevila dobrou modelku. Příliš zajímavé nebo moc hezké výrazné holky se tenkrát nechytaly.

Moderovala jste a uváděla různé konference, často taky v angličtině. Vy byste se zřejmě uživila i jinak, než jen herectvím…
Ale to už je dávno! Dnes bych se angličtinou určitě neuživila. Tehdy u nás příliš lidí anglicky neumělo. Nikdy jsem taky neměla brilantní oxfordskou angličtinu, jen štěstí, protože jsem studovala dobré gymnázium a navíc byla půl roku na studijním pobytu v USA. Ale dnes bych jako tlumočnice rozhodně pracovat nemohla.

Zdá se mi, že v osobním životě jste ještě impulzivnější než v práci. Po krátké známosti jste se vdala, brzy poté zase rozvedla, po jiné krátké známosti otěhotněla. V soukromí věci tolik nepromýšlíte?
Na život neexistují tabulky nebo manuál. Věřím, že většina z nás by chtěla mít život jako z časopisu, ale ruku na srdce, komu se to podaří?

Dost lidí věří, že pokud své činy nepromyslí a nerozeberou všechny možné eventuality, nemusejí jejich činy dopadnout dobře.
Pod to bych se podepsala, ale taky vím, že partnerský život se vypočítat nedá.

Takže, když jste nečekaně otěhotněla, nezalekla jste se?
Ne, těšila jsem se.

I když jste v té době byla pracovně rozjetá a měla před sebou mnoho projektů?
Ono to možná jen tak vypadá, že jsem tehdy strašně moc pracovala, ale já dělala hlavně věci, které byly vidět. Můj partner je naštěstí na volné noze, takže mi pomáhal, jak to šlo. Nějak jsme se u malého vystřídali, žádné hlídačky nemám a nikdy jsem je ani neměla, pomáhaly nám jenom babičky. Samozřejmě, že jsem nevěděla, že to zvládnu, ale jak už jsem říkala, dokud to člověk nezkusí, nic nepozná.

Ve starších novinových rozhovorech jste se vyjadřovala o manželství i věrnosti dost negativně a cynicky. Změnily se vaše postoje s narozením syna?
Já hlavně vůbec nevím a nepamatuju si, co jsem před lety do novin říkala… (smích) V současné době žiju spokojený rodinný život.

V čem vás váš syn nejvíce překvapil?
V tom, jak je svůj!

Že by byl už ve třech letech výrazná osobnost?
Tak osobnost, to nevím. Ale myslela jsem, že všechno bude snazší. V něčem mě ale hodně učí přemýšlet o sobě samé, podstupuju totiž permanentní test výdrže.

Existuje ale nějaká věc, kterou jako matka děláte a přitom jste se jí – třeba i na základě zkušenosti s vaší matkou – chtěla vyhnout? Takové to klasické „tohle já nikdy určitě dělat nebudu!”
Úplně takhle to nemám. Ale překvapuje mě, jak moc musím coby maminka už i s tak malým dítětem taktizovat. Být vlídná, ale zásadová zároveň. Nastavovat hranice a držet se jich.

Moc si vás neumím představit jako typickou členku maminkovských struktur, která tráví čas v hernách a na pískovišti.
A vidíte! V žádné maminkovské struktuře sice nejsem, ale na hřiště chodím hrozně ráda. Jáchym je společenský typ a jiné děti potřebuje. Často se tam zapovídám s jinou maminkou, což je asi logické. Problémy s dětmi je dobré řešit s někým, kdo něco podobného prožil nebo prožívá a kdo to má úplně stejně. Člověku se tak nějak uleví. V práci nemůžu s kolegy a kolegyněmi rozebírat, kolikrát se včera malý pokakal a počůral, tam to nikoho nezajímá, ale na pískovišti je to vlastně poměrně přirozené. Proč se do podobné debaty tedy nezapojit?

Mimochodem, když už jsme zpátky u tématu rodiny – prý jste si nechala od nějakého člověka vypracovat podrobný rodokmen. Zjistila jste díky tomu něco zajímavého i o sobě?
No, úplně konkrétně mi to v ničem moc nepomohlo. Ale objevila jsem, že nějaký můj předek byl údajně největším člověkem v Evropě a že ho ukazovali dokonce v cirkusu. Tak jsem si říkala, že alespoň vím, po kom to všechno mám.

Jana Stryková (1979) narodila se v Brně. Na gymnáziu navštěvovala dramatický kroužek a hrála amatérské divadlo. Po ročním studiu divadelní vědy zakotvila na pražské Damu, kde v roce 2003 obdržela Cenu Valtra Tauba určenou pro nejlepší absolventy herectví. Po absolutoriu působila v Divadle F. X. Šaldy v Liberci a následně v pražském Divadle Rokoko. V letech 2006 až 2010 byla členkou souboru Švandova divadla a v roce 2010 přešla do Divadla na vinohradech. Od září 2013 byla bez stálého angažmá, hostovala však na několika pražských scénách, zejména ve studiu Dva či malostranském Rubínu. Od letošní sezony je členkou souboru Činohry národního divadla. V současném repertoáru ji můžete vidět jako Mášu (tři sestry, stavovské divadlo) i jako Jane (pýcha a předsudek, národní divadlo). Objevila se v několika filmech i televizních seriálech. S partnerem Matějem Matuškou má syna Jáchyma.

Článek vyšek v pravidelné měsíční příloze Deníku ŽENY!