Vypadáte taková akční, stále v pohybu. Jste taková pořád?

Možná to opravdu tak vypadá, ale dokážu být i v klidu.

Umíte prospat půlku dne?

Úplně v pohodě. Zrovna nedávno jsem takto prospala první dva dny dovolené v Itálii. Dokonce jsem si říkala, že vzhledem k tomu, kolik jsme za tu dovolenou dali, jsem se mohla trochu levněji proležet doma.

A po dvou dnech jste vstala a zamířila jste konečně do moře?

Takhle to taky úplně přesně nevypadalo. Nepatřím mezi lidi, kteří dokážou celou dovolenou strávit na pláži. Takže jsme se s přítelem sebrali a cestovali jsme. Prošli jsme třeba celou Neapol. To byl výborný zážitek.

Vloni tam, pokud se nemýlím, měli krizi s odvozem odpadků.

Obávám se, že se to ani letos nezměnilo. Ale nepůsobilo to na mě nijak rušivě. Asi proto, že ne nadarmo se říká: Vidět Neapol a zemřít. A navíc – trocha chaosu k Itálii patří.

O vás se říká, že ráda cestujete. Když zavřete oči a představíte si místo, kde jste se cítila šťastná, kde se ocitnete?

U večerní modré laguny v oáze uprostřed pouště. To je jediné místo, kde jsem byla dvakrát. A dokážu si představit, že tam jednou vyrazím potřetí. Abych ukázala dětem, kde se maminka cítí jako v pohádce.

Je ještě nějaké místo, na které ráda vzpomínáte?

Na Srí Lanku. Pamatuju si, že jsem si tam nechala namasírovat úplně celé tělo. Přišlo to tenkrát na necelou stovku. Úžasný zážitek.

Jak se vlastně rozhodujete, kam se vydáte na cesty?

Někdy záleží na náhodě. Zjistíte, že máte týden času, že jsou zrovna do některého místa, kam jste se chtěl podívat, k dostání levné letenky. K nim pak přibalím batoh, nějaké peníze a to mi stačí. Ostatní se dá vyřídit na místě. A mně je v podstatě jedno, jestli spím v hotelu nebo někde na karimatce.

Máte výrazné oči, černé vlasy, jste takový jižanský typ. Jste si jistá, že máte z části jen nizozemský původ, jak jste nedávno přiznala?

Já jsem hlavně po babičce Moravačka. Ale znáte to, u Moraváků nikdy pořádně nevíte, koho všeho máte, po všech válkách, které tudy prošly, v krvi.

Čím se projevuje vaše moravská povaha? Ponechala jste si nějakou vysloveně moravskou vlastnost?

To je otázka... Co tím máte na mysli?

Třeba, jestli mluvíte spisovně…

Tak to určitě ne. Ale já jsem v Praze už od svých dvanácti let.

Máte kroj?

Mám! Je to tedy dívčí kroj, který jsem zdědila po své sestře. Měla jsem ho na sobě naposledy snad někdy v deseti letech. Od té doby ho mám schovaný a dostane ho po mně má neteř, až maličko vyroste. Mimochodem existuje fotka, na které je v tom kroji oblečená má starší sestra a vedle ní stojím já, šíleně naštvaná, protože jsem jí ho vždycky hrozně záviděla. Na té fotce jsem ji úplně nenáviděla.

Kde se vůbec cítíte doma?

Určitě v Praze. Na Moravu občas ráda jezdívám, v Brně a okolí mám kamarády, příbuzné. Je mi tam fajn, ale život bez Prahy už si nedovedu představit.

V současné době je ve velké módě nechávat si udělat rodokmeny. Jak jste na tom vy?

Mně se nedávno ozval pán ze Šumperka, že jsme spolu příbuzní a jestli chci, že by mi udělal rodokmen. Tak jsem souhlasila. Musím říct, že to bylo hodně zajímavé. Zjistila jsem třeba, že jeden z mých dávných předků jezdil s cirkusem.

Že by praotec herec?

Kdepak, oni ho tam ukazovali jako exota. Byl to na tehdejší dobu obrovský chlap, takový obr – skoro dva metry, samé svaly. S herectvím, obávám se, to nemělo moc společného.

Tak to můžete být pro změnu ráda, že vůbec žijete. Naši předkové považovali často takové lidi třeba za upíry.

Jako že praprapředek neskončil na hranici? Tak to jsem opravdu ráda.

Máte za sebou roční manželství. Když skončilo, řekla jste, že to bylo spíš takové chození, pokus o vztah...

Tak jsem to nemyslela. Spíš jsem tím chtěla říct, že manželství je, alespoň pro mě, naplněné, když jsou v něm děti. A ty jsme neměli. Takže to pro mě bylo takové chození. Manželství je pro mě táta, máma, děti. Jsem hodně konzervativně vychovaná. Ale byla to dobrá zkušenost.

Spousta lidí po rozvodu nechce o novém sňatku ani slyšet. Jak jste na tom vy?

Já nemám ráda taková ta vyhlášení, že už nikdy. Navíc jsem momentálně zasnoubená, takže…

Bylo to pro vás překvapení, když vás přítel požádal o ruku, nebo jste se domluvili?

Je fakt, že jsme se o tom už nějakou dobu bavili, ale musím říct, že když jsem dostala prstýnek, bylo to v tu chvíli pro mě překvapení. Ale že bych z toho omdlela šokem, nemůžu říct. To se mi nestává.

Jsou ženy, které nemají rády překvapení...

Já se nechávám překvapit docela ráda. Zvlášť když je to příjemné jako v tomto případě.

Je nějaká ženská vlastnost, kterou nemáte?

Jsem alergická na takové ty puťky. Kolikrát jsem si říkala, že mají svým způsobem pohodový život, oprašují si ty své manžílky a oni jim za to kupují botičky a šatičky. To bych opravdu nesnesla. Nejsem typ slepice. Nedokázala bych to.

Co Jana Stryková závidí mužům? A proč nakonec vůbec nestudovala práva, i když úspěšně složila přijímací zkoušky? Přečtěte si v nové Vlastě 37/2013!