Mým milovaným (a možná i milujícím) dětičkám je 25 a 27 let, mají ukončené vysokoškolské vzdělání, dobré zaměstnání i vážnou známost. Ovšem k zásadnímu kroku k dospělosti - tedy osamostatnění - se vůbec nemají.

Bydlíme ve velkém bytě, pohodlném a hezkém. Každý z nás má svůj vlastní pokoj. Vídáme se zpravidla jen v kuchyni u ledničky, když moje ratolesti zavyjí hrůzou, že v ní nic není.

„To je takový problém koupit jídlo, mami, když víš, že jsem celý den v práci? Není tady ani pitomý salám,“ vzteká se syn. Mladá se zase domáhá nízkotučných jogurtů a zeleniny, jimiž jsem vždy lednici pravidelně zásobovala stejně jako ostatními potravinami, a to ze svého skromného důchodu ve výši 10 500 Kč.

Děti mi sice přispívají na nájem a energie, ale na jídlo mi nedávají ani korunu. Musím přiznat, že jsem si to zavinila sama, nechtěla jsem je hned na začátku jejich kariéry finančně příliš zatěžovat.

Předpokládala jsem, že si začnou šetřit na vlastní bydlení, a taky jsem ještě pracovala a nemusela nijak škudlit.

Náš mamma hotel fungoval skvěle: kupovala jsem kvalitní jídlo, občas uvařila i teplou večeři, prala dětem prádlo, ba i žehlila, o víkendu jsem luxovala…

A všechny tyto činnosti jsem pro ně vykonávala ráda, bez pocitu zatrpklého sebeobětování. Do důchodu jsem se nehrnula, ale naše firma snižovala počet zaměstnanců a jako první jsme šli my dříve narození.

Alespoň budu mít víc času na sebe a své přátele, říkala jsem si. Ovšem mladí na to měli jiný názor. „To je prima, mami, že teď budeš doma, můžeš nám denně uvařit a taky za nás můžeš pár věcí, na které nemáme čas, vyřídit,“ radoval se syn.

Dcera hned navrhla, že bychom si měli pořídit pejska, aby mi bylo veseleji. A koupili mi štěně kokršpaněla.

Neuplynul ani týden a rozkousal dceřiny nové gaborky. „Co sakra celý den děláš, nemůžeš dát na to psí mimino pozor?“ ječela.

Prý je zanedbávám kvůli psovi!

Asi si řeknete: dobře mi tak! Jak jsem si děti vychovala, takové je mám! Jenže kdo z nás nechybuje? Spoustu věcí děláme v dobré víře, chceme svým nejdražším ulehčit život.

Takže jsem zahájila vzpouru. Už nenakupuju, nežehlím, uklízím jen ve svém pokoji a na údržbu společných prostor jsem vypsala pořadník. Děti nestačily zírat.

Teď jsou naštvané, nařkly mě dokonce z toho, že je zanedbávám kvůli psovi a že bychom ho raději měli dát pryč. To už byl vrchol! „Pokud někdo půjde, tak vy dva, už je taky na čase,“ rozlítila jsem se.

„Byt vyměním za menší, stejně to chci už dávno udělat! Oba máte známost, tak proč si nenajdete bydlení?“ Možná jsem to přehnala, máme teď tichou domácnost.

Děti si demonstrativně dělají všechno samy. Ta napjatá atmosféra mi nedělá vůbec dobře, ale asi bych neměla ustoupit. Nebo přece jen ano? Je mi totiž opravdu smutno.

Barbora

Nekapitulujte, vyjednávejte!

Odpovídá PhDr. PETR ŠMOLKA, psycholog

  • Mamma hotel nejčastěji využívají dobře situovaní a úspěšní, zároveň ale poněkud leniví potomci. Ze svého pohledu se chovají racionálně: dosahují maximalizaci zisku při minimalizaci nákladů. Jejich efektivita je však zároveň bezohlednost.
  • Naštěstí jsou i k vydírání potřeba vždy alespoň dva. A jejich matka se (správně) rozhodla, že se už dál zneužívat nenechá. Třebaže by si to přála, těžko mohla předpokládat, že dál vše půjde hladce; vždyť každá změna potřebuje čas.
  • Barbořině rodině nyní chybí větší schopnost vzájemné komunikace! Pokud by si tedy matka mohla něco vyčítat, tak to, jak dlouho se domnívala, že by se „robátka“ měla sama dovtípit. Na to byla jejich a její očekávání málo slučitelná. Příliš brzy však přišla střelba ze zbraní těžkých kalibrů. Obě strany začaly nesmyslně trucovat, aniž by předem vyhlásily aspoň stávkovou pohotovost. Ta jedna je na tom ovšem hůř: bojí se samoty a navíc ji trápí pochyby. Ale ani sebelepší výchova není mocná čarodějka. I na její děti dopadala spousta dalších vlivů -od vrstevnických skupin až po panující společenské normy.
  • Moudřejší prý ustoupí. Přesto bych Barboře nedoporučoval jednostrannou kapitulaci. Mohla by však dát popud k bilaterálním rozhovorům o tom, co by si přála ona a co očekávají děti. Třeba by se jim podařilo nalézt řešení. Pokud ne, stále je zde ještě možnost vyvolat jednání „tripartity“, kdy by ten třetí byl psycholog. Nejhorší možná alternativa je totiž zákopová válka.