Vážená redakce,

děkuji za zveřejnění dopisu paní Moniky. Potvrdil mi totiž moji hypotézu, že existují ženy, které dokážou dosáhnout svého za každou cenu, manipulují bez rozpaků se svým okolím, lžou do očí i svým nejbližším a vůbec si nepřipouštějí, že je něco špatně. Ba naopak: mají ještě pocit, že by si zasloužily víc!

Já mám bohužel opačný problém. Nedokážu prosadit žádné své přání.

A to ani to sebemenší. Ne že bych byla nějaká chudinka, ale všeho, co mám, jsem dosáhla jen vlastní prací a úsilím. Vydělávám peníze na živobytí, i když žiju v dlouhodobém vztahu, který by asi paní Monika označila za výhodnou partii, často usínám doslova vyčerpáním, protože ještě vypomáhám v manželově firmě ve večerních hodinách, zkrátka nikdo mi nic nedal zadarmo. A to ani vlastní partner. Mám jen to, co si sama udělám. Ano, mohu si koupit bez rozpaků třeba nový svetr, ale velmi dobře si to vždy rozmyslím, protože vím, kolik mě každá vydělaná koruna stála sil a probdělých nocí. Zůstala jsem s manželem i přes jeho úlety, udržela rodinu pro malé děti a přizpůsobila svůj život těm, kteří to potřebovali. A je mi za to někdo vděčný? Není. A vlastně to ani neočekávám.

Možná v tom je ta chyba?

Kolegyně v práci mi často říká, když vidí, jak jsem unavená, že mám použít „ženské zbraně“, ale ačkoliv mi táhne na padesát stejně jako paní Monice z dopisu, který mi doslova hnul žlučí, tak to prostě neumím.

Nevím, jak to ty ženy dělají….

Manžel je hlava rodiny. Přijde z práce, sedne k televizi a já musím běhat a starat se. Samozřejmostí je, že je vše v pořádku kolem dětí (dnes už jsou to skoro dospělí lidé, ale stejně peru a vařím, znáte to), že je teplá večeře, uklizeno, vyžehleno. Když ho občas požádám o nějakou zvláštní výpomoc v ryze chlapské práci, vyslechnu si přednášku na téma své neschopnosti udržet domácnost v pořádku a zorganizovat si čas, odcházím s pocitem viny, že jsem špatná manželka.

Jinak si nemohu na nic stěžovat, jsem vděčná za to, že jsme všichni zdraví, že máme kde bydlet a co jíst, ale když pak „narazím“ na ženu, která jen luskne prstem a muž k ní přiběhne jako pejsek a je připraven splnit i to nejpitomější její přání, nebo se vzdát svých snů a tužeb, říkám si, čím to je.

Jsem horší než ona? A proč?

Co dělám špatně? Nechtěla bych být jako paní Monika, ale špetka toho, co ona umí, čím toho svého přítele ovládá, by se mi hodila…. Poradí mi někdo, prosím?

Zdravím všechny čtenářky, které to cítí podobně jako já.

Lenka