Když se k tomu přidá nervozita, únava a stres, mohou padnout slova, která na dlouho křehkou dětskou duši raní.

Život s dětmi je všechno možné, jen ne nuda. Dostáváme se s nimi do pestrých situací; zažíváme tak chvíle radosti, štěstí, spokojenosti a nevyměnili bychom je za nic na světě. Přijdou ale chvíle, kdy to zajiskří. Slova dovedou velmi ublížit. Obzvláště děti je vnímají velmi citlivě. Přečtěte si tedy několik „ustálených rčení“, kterým byste se měli během komunikace s dětmi raději vyhnout.

To se ti nikdy nepovede!

Věta obsahuje dvě negativa. Nikdy a nepovede. Dítě nebude mít motivaci zlepšit se a napravit chybu, když mu řeknete, že se mu to stejně nikdy nepodaří. Zkuste ho raději povzbudit a říct mu: „Vždyť příště to bude lepší, určitě se ti to podaří.“ Tím dítko nastartujete, a co je důležité - bude věřit svým vlastním silám.

Říkala jsem ti přece, že to takhle dopadne!

Dítě často své rodiče neposlechne, udělá si věc po svém, a myslí si, že se rozhodlo správně. Pokud se splete, stává se zranitelnějším, protože jste ho na to přece upozorňovali. V duchu se jistě samo sebe ptá, proč to udělalo tak a tak, když vy jste mu radili jinak. Nejlépe se ale člověk poučí z vlastních chyb. A dítě na to přijde velmi brzy.

Zeptej se táty/mámy.

Jedná se o tradiční slovní ping-pong, kdy se jeden rodič zbavuje odpovědnosti za rozhodnutí. Jde o způsob, jak odsunout problém bez toho, abyste ho řešili. Nejlepším příkladem pro děti je ovšem ten, kdo na sebe zodpovědnost přijme a udělá rozhodnutí, i kdyby bylo kdovíjak nepříznivé.

Teď ne, nemám čas!

Každý den svádíte jistě i vy boj s časem. Nic nestíháte a pořád někam spěcháte. A děti umí přesně vystihnout ten „správný okamžik“, kdy se začnou na něco ptát nebo něco chtít. Měli byste se ale snažit najít si pro ně malou chvilku a věnovat se jejich „důležitým věcem“, které prostě nepočkají. Dítěti to dává pocit, že je pro vás důležité a zároveň i jistotou, že ho neodbudete.

Puberta je pro rodiče zatěžkávací zkouška. Konflikty jsou na denním pořádku. Čemu se tedy vyhnout?

O tom nebudeme diskutovat! Už jsem řekla a hotovo!

Tyto věty svědčí o bezvýchodné situaci, kdy rodiče nedokázali dítě přesvědčit rozumnými argumenty a staví se do pozice velitele. Děti byste měli přesvědčit, že mají i přesto poslechnout a co se týče daného požadavku důvěřovat rodičům.

Jak jsi mohla být tak hloupá...

Každé dítě se s tímto výrokem vypořádává po svém. Jedno zvolí útok, když rodiči odpoví podobnou větou, jiné se z respektu a strachu stáhne do sebe. V každém případě nadávky rodičů dítě uráží a bolí. Určitě to není správná cesta, jak dosáhnout toho, aby na sobě potomek zapracoval a zlepšil se. Můžete také zkusit alternativu: „Myslím, že by bylo dobré, kdybys...“.

Ty tomu nerozumíš, jsi ještě moc mladý.

To hovoří samo za sebe. I když je někdo mladý, neznamená to automaticky, že je také hloupý.

Dělej si, co chceš!

Vyjádřením apatie a lhostejnosti k vlastnímu dítěti. To pak dostává pocit volnosti a myslí si, že si skutečně může dělat, co se mu zachce. Jenže to přeci není výchova. Bouchnout dveřmi a sednout si před televizi dokáže každý. Mnohem náročnější je vysvětlovat, zdůvodňovat, přesvědčovat a zase vysvětlovat... To už vyžaduje jistou námahu, čas a porozumění. Zkuste to třeba i takto: „Moc bys mi pomohl, kdybys...“.

Dokud tě živíme, budeš dělat to, co řekneme!

I toto je velmi častý výrok některých rodičů. Řešit problém ekonomickým vydíráním brzdí dítě v jeho snaze po nezávislosti, kterou v sobě každý teenager má. Rodiče se pasují na něco víc, protože oni vydělávají peníze, zatímco dítě „jen“ chodí do školy.

Nezraňujte

I v těch nejkritičtějších momentech se věci dají říct různým způsobem. Snažte se proto své děti slovně nezraňovat, mluvte s nimi spíše jako s rovnocennými partnery. Když místo zákazu nebo příkazu vyslovíte prosbu nebo radu, dosáhnete mnohem víc a máte větší šanci na úspěch.

Dítě s nikým neporovnávejte

  • Podívej se na Janičku, jak hezky píše. Copak tak nemůžeš psát i ty?
  • Jsi líný jako tvůj táta!
  • Proč nemůžeš být šikovný jako tvůj bratr?

Znáte to? Možná důvěrně... Porovnávání si od dětství užijeme dost a dost. „Jé, ta vaše malá, to je celá Anička... No jo, vždyť on je stejné nemehlo jako jeho otec...“ Nesnášíme to, ba přímo to nenávidíme. Když vyrosteme, většinou děláme to samé, co druzí dělali nám. Porovnáváme sourozence, bratrance, sestřenice, kamarády svých dětí, vnuky a vnučky, všechny se všemi.

Nedělejte to

Psychologové téměř jednohlasně tvrdí, že porovnávání není správné. Neporovnávejte tedy své děti s jinými dětmi, sourozence navzájem, a už vůbec ne s darebákem tátou nebo línou mámou.

„Mnozí rodiče, ve snaze motivovat své děti k co nejlepším výkonům, dělají bohužel pravý opak. Neustále předhazují jako vzor sourozence nebo spolužáka – jedničkáře. To je skoro to samé, jako by mu říkali: Jsi k ničemu, protože to tak dobře neumíš! Místo toho, aby dítě motivovali, dělají z něj soupeře. Je to vlastně i určitý způsob ponižování a dětem to ubližuje. Neustálé porovnávání ze strany rodičů je pro děti demotivující. Vytváří to v nich živnou půdu pro žárlivost, závist nebo pochyby, jestli není náhodou méně oblíbené než „to druhé“ dítě,“ vysvětluje psycholožka Zuzana Slezáková.

Chvály není nikdy dost

Kritizovat, porovnávat, zakazovat a poučovat je snadné, ale téměř nikam to nevede. Zkuste to jinak – své potomky chvalte. (Teď samozřejmě nemluvíme o situaci, kdy dítko například něco rozbije nebo ztratí.) Děti, které mají o sobě kladné mínění, se chovají lépe než ty, které si myslí, že nic neumí a že jsou špatné. Psychologové tvrdí, že když se budete snažit poskytnout dětem informaci, na základě které začnou samy sebe vnímat pozitivně, budujete jejich sebevědomí a zároveň si s nimi vytváříte oboustranně pěkný vztah.