Článek najdete v magazínu Deník Ženy - měsíčníku, který každý poslední čtvrtek v měsíci obdrží všichni čtenáři Deníku.

Moje kamarádka Petra žila šestnáct let ve fungujícím a dá se říci, že i v navenek spokojeném vztahu. Znali se s Mirkem už od vysoké školy, měli stejné koníčky i zájmy, pořídili si hezký byt, o dětech mluvili pouze výhledově. Koneckonců, Mirek byl o pár let mladší, příliš nevydělával, dlouho studoval. Pak jednoho dne přijela Petra o den dříve z týdenní návštěvy u rodičů. Hned pochopila, že partner se v bytě celý týden nevyskytoval. Nebyl tam ostatně ani v momentě jejího příjezdu. Zavolala mu – spíš ze strachu, co se děje, než kvůli podezření. Vyzváněcí tón telefonu jasně prozradil, že Mirek není v Česku. Neuměl lhát, a tak pravda o tom, že na minulém studijním pobytu v zahraničí (který mu mimochodem zařídila Petra) našel novou lásku, praskla téměř okamžitě. Mirek se sice snažil vymyslet model, jak nějakou chvíli fungovat s oběma ženami, jenže milenka byla těhotná. A tak se odstěhoval, oženil a Petra zůstala sama.

Dnes Mirek zahlcuje Facebook šťastnými rodinnými momentkami a Petra depresivními výlevy. Už osm let čeká na Mirkovo vysvětlení a podprahově doufá, že se vrátí, že přece těch šestnáct let nemohl jen tak škrtnout a zahodit.

Nevěra: Živočišný sex, či věty láskyplného obdivu?

Slavný český psychiatr Miroslav Plzák v případě nevěry propagoval univerzální radu: „Zatloukat, zatloukat, zatloukat!“ Dnes, v éře snadno dostupných informací, se zdá jeho tvrzení jako přežitek. Jenže odhalená nevěra většinou bolí i fyzicky.

„To, že mě podvádí, jsem zjistila ve tři ráno z jeho mobilu, když se několik vášnivých SMS od milenky postupně zobrazilo na displeji. První reakcí nebyl vztek ani lítost, ale ukrutné bušení srdce a pocit na zvracení. Ležela jsem vedle něj v posteli a přemýšlela, jestli ho mám probudit a křičet na něj, fyzicky mu ublížit, nebo ho rovnou zabít. Nakonec jsem počkala do rána. Hlavou mi proběhlo tolik děsivých a zlých myšlenek, tolik příšerných scénářů, že jsem měla pocit, že se dočista zblázním,“ popisuje čtyřicetiletá Lenka, kdy a jak přišla na partnerovu zradu.

Není jediná, kdo si něčím podobným prošel. Jen ve svém okolí znám příliš mnoho dvojic, které nevěru zažily i právě prožívají. Ostatně nevěra je v naší společnosti velmi častá. Podle nejznámějšího průzkumu sexuologů Petra Weisse a Jaroslava Zvěřiny má s mimomanželskými styky zkušenost třetina českých žen, a dokonce polovina mužů. Existuje téměř padesátiprocentní šance, že vás partner někdy podvedl, podvádí či bude podvádět. A ani muži si nemohou být věrností své partnerky jistí. Jenže zatímco muži preferují náhodný sex a příležitostné styky, u žen většinou převládají dlouhodobější známosti a vztahy. Jsou Češi v otázce nevěry svobodomyslnější nebo prudérnější než jiné evropské národy?

„Češi určitě patří mezi tolerantnější, ale tím, že jsou nevěřící psi, tak se necítí být manželstvím příliš vázáni,“ říká s nadsázkou známý český sociolog Martin Fafejta a dodává: „A teď je tu filozofická otázka – co je to vlastně nevěra? Je živočišný sex za účelem okamžitého upoceného orgasmu větší nevěrou, než jít s osobou, kterou miluju až za hrob (ale nejde o stálou partnerku), na kafe a tam se topit v jejích očích a tkát věty plné láskyplného obdivu? Ženy to většinou berou daleko fatálněji. Muži, pokud partnerka na jejich nevěru přijde, většinou chtějí udržet manželství, naopak ženy mají v takovém případě tendenci manželství opustit.“

To potvrzuje i Lenka: „Když jsem ráno manžela probudila, chvilku zapíral, než zjistil, že jsem jeho mobil prohledala opravdu důkladně a vím vše. Takže jsem jeho větu, že šlo o jednorázovou záležitost, okamžitě vyvrátila. První vášnivé textovky s milenkou byly totiž půl roku staré. Spal se mnou celou tu dobu, jako by se nic nedělo. Vlastně jsem si žádných zaručených signálů ani nevšimla. Nechápala jsem to. Nechápala jsem vůbec nic. Jediné, co jsem v tu chvíli věděla, že ho už nikdy nechci vidět. Přesto, že mi stále dokola opakoval, že o nic nejde, že ta dotyčná je kolegyně z práce, která ho jen neodbytně uháněla. Že jí je pětadvacet a na rozdíl ode mne se nemusí starat o malé, plačící dítě, domácnost ani o manželovy rodiče, jaksi nedodal.“

Co teď s námi bude?!

Nevěra je nebezpečná i zákeřná, někdy přijde nečekaně, jindy naopak dlouhou dobu pozorujeme a vnímáme drobné znejisťující momenty, jako například zdvižené obočí kamarádek, když popisujeme, jak je náš partner milující, chápavý a... věrný! Existují i jasnější signály – manžel je jako vyměněný, svůj mobil si hlídá, i v noci ho raději schovává pod polštář. Anebo ho rovnou vypne. A pak to zjistíte! Stále dokola si omíláte věty „Jak mi to, proboha, mohl udělat?“ a „Co teď s námi bude?“ Věřte, podobné otázky nemají smysl. Ano, mužskou nevěru může spustit touha po změně sexuálního stereotypu, náhodný sex s neodolatelnou či snadno dostupnou ženou, posílení vlastního ega, pomsta manželce, která ho dlouhodobě „trápí“ a „zlobí“, a nakonec i to, že ho sexuálně už nepřitahujete či dostatečně neuspokojujete. Ale pravý důvod nemusíte odhalit nikdy.

Co ale pak, jak se zachovat? V podstatě existuje několik univerzálních rad, na kterých se většina odborníků shodne. Nepanikařte – není dobré hned partnerovi sbalit kufry a vyhodit ho na ulici či sdělit informaci, že se rozcházíte všem vašim rodinným příslušníkům a společným přátelům. Nepátrejte – možná zjistíte ještě horší věci, které vám ublíží ještě víc. Netrestejte ho – prastará metoda „oko za oko a zub za zub“ může přinést víc škody než užitku. Neseďte doma a nebrečte – i když se vám teď právě nikam nechce, image opuštěné trpící chudinky vašeho záletníka většinou nenapraví. Odměňujte se – kupte si drahý parfém či nové krásné šaty, jeďte s kamarádkou na prodloužený víkend. Sepište si všechna pro a proti – proč ve vztahu zůstat a proč ne, co vám na partnerovi vadí, co naopak na něm oceňujete a zbožňujete. Najděte si dobrého terapeuta či psychologa a poraďte se. Ale hlavně – domluvte se s partnerem, jak dál!

Lze udělat za vším tlustou čáru?

Zjištění nevěry vztah vždy zákonitě naruší, ale pokud mají oba partneři zájem, nemusí jít o definitivní konec. I přes nevěru se lze přenést, udělat za ní tlustou čáru a pokračovat. Jenže k obnovení poškozeného sebevědomí, pošramocené důvěry a narušené intimity je potřeba hodně času i sil. Nejdůležitější je si položit otázku, zda o to opravdu oba partneři stojí. Byla nevěra jen hloupým úletem v opilosti, snahou o zahnání nudy či vyústěním dlouhodobého odcizení? Pokud si jeden z dvojice není jistý, že chce do vztahu dál investovat, je případná snaha zřejmě zbytečná. Není dobré se unáhleně rozhodovat, to, zda chcete vztah udržet, je nutné si dobře promyslet, třeba i během několikaměsíční pauzy a odluky. Ale pokud pokračovat chcete, musíte si promluvit o tom, co se stalo.

Nevěra nejde uzavřít bez otázek, všechny podvedené přece zajímá, proč, kde, kdy a jak k ní došlo, psychologové dokonce tvrdí, že zásadní rozhovor přispívá k ozdravení vztahu. Podobná debata by ale měla proběhnout jen jednou a při imaginárním vyložení karet na stůl se ptejte téměř na vše. Pak už se k tomuto tématu není dobré vracet. Jenže ženy tak rády detaily nevěry donekonečna pitvají!

„Měla jsem pocit, že potřebuju vědět všechny podrobnosti. V čem byla ona lepší, zajímavější, jaké věci s ní dělal či nedělal. Partner mi paradoxně na všechno až příliš ochotně odpovídal, sděloval mi intimity, které se mi zažraly do mozku jako rakovina,“ popisuje podobnou situaci pětačtyřicetiletá Pavlína. „Nechtěl mi říct její jméno, ale já ji stejně vypátrala, mezi jeho nejčastěji lajkujícími přáteli na Facebooku. Naštvala jsem se – nebyla ani hezká, ani zajímavá. Neupravené vlasy, tlusté nohy. Zpětně jsem se vytočila, že mě podvedl právě s takovou a chtěla znát skutečný důvod. Přiznal se, že mu šlo jen o sex a vybral si ženskou, u které předpokládal, že nebude dělat cavyky, že bude zkrátka za zájem jakéhokoliv chlapa vděčná. Nakonec mi té chudinky bylo ještě líto,“ glosuje cynicky Pavlína průběh klíčového rozhovoru.

Pochybnosti napořád

Míra upřímnosti při podobném rozhovoru je vždy individuální, ani psychologové se v dané otázce neshodnou. Samozřejmě, není dobré lhát, ale ani podávat podrobnou zprávu o citech k dané osobě. Takové informace mohou zbytečně ranit. Nevěra totiž většinou není černobílá a házet vinu pouze na jednoho z partnerů může být jednoduché. Zodpovědnost by měli přijmout oba a stejně tak by oba měli hledat příčiny, které za podváděním stojí. Ať už je to nedostatek vzájemné lásky a projevovaného zájmu, ochladnutí citů, málo společného času, vyhýbání se sexu či pouhopouhá nuda. Problém je potřeba pojmenovat, ne se dál navzájem zraňovat, zahrnovat výčitkami a vršit obvinění. A také nastavit pravidla a snažit se je důsledně dodržovat.

„Po dlouhém přemlouvání jsem manželovi slíbila, že to spolu ještě zkusíme. Navrhovala jsem návštěvu poradny, což striktně odmítl, prý sám nejlépe ví, kde udělal chybu. Využila jsem služby on-line psycholožky, ale šlo spíše o jednorázovou pomoc, jinak se v tom plácám dál, možná dokonce víc. A i když jsem se zařekla, čas od času nenápadně hypnotizuju displej manželova mobilu, zda mu nepřišla nová zpráva. Zatím jsem nic nezjistila, ale je možné, že je zkrátka jen opatrnější. Pochybnosti už zkrátka budu mít v sobě napořád,“ uzavírá svůj příběh Lenka.

Jistě, důvěru nelze obnovit hned. Trvá to týdny, spíše měsíce. Jestliže jste podvedenou a podváděnou, můžete nabýt pocit, že nic už nebude jako dřív a že se přes partnerovo selhání zkrátka nedokážete přenést. Jenže právě v tu chvíli se ukáže pravý důvod nevěry. Pokud jste až dosud byli ve vztahu spokojeni a saturováni, pokud v něm skutečně toužíte pokračovat, může se vám podařit vše zachránit. Anebo se budete trápit dál. Či dokonce pochopíte, že musíte vztah ukončit. Že sice můžete odpustit, ale ne zapomenout. Že vás každé partnerovo zpoždění a noční textovka rozhodí. Že kdykoliv manžel odejde do koupelny, rychle mu zkontrolujete mobil a podíváte se do tašky i do diáře. Že při každém sexu s ním budete podvědomě myslet na to, že se stejně dotýkal i jí. Možná měl ten Plzák nakonec pravdu...