Nejhorší na tom však je, že na to zřejmě absolutně nevypadám. Podle mých nejbližších i těch vzdálenějších jsem samostatná vyrovnaná osoba a tak bych naopak měla všem slabším pomáhat. Rozuměj slabší = ti ostatní v mém okolí. Jenže ono to je opravdu jinak. Mé první záblesky paměti strachu jsou takové, jak čekáme na autobus, ve kterém mně bývalo špatně, jedeme k babičce na valašské kotáry, kopce a zatáčky, fujtajbl. Kolik mi mohlo být, tři, pět let, od kolika let si člověk uchovává vzpomínky? Možná se muselo kvůli mně i zastavovat, to už nevím, každopádně jsem zbytku mého doprovodu cestu zkomplikovala a oni se na mně zlobili. Nebo si to jen můj malinký dětský mozeček zveličil, to už také nerozkryju. Rodiče ani bratr už nežijí, kdo mi to řekne… několik desetiletí jsem nesnášela cestu autobusem. Kinedryl nepomáhal, než jsem si jasně uvědomila, že je mi vlastně špatně, jen ten autobus uvidím, nějak jsem se na sebe naštvala – a tahle „fobie“ byla pryč jako mávnutím proutku. Jenže se dostavily další. Strach, že nenapíši správně diktát, že zapomenu doma svačinu, a tudíž zahynu hladem, že bez čepice dostanu zánět středouší, čímž mi uši upadnou, případně si bruslením přivodím zlomeninu všech údů, co se zlomit dají. I těch nezlomitelných. Bála jsem se vody, bála jsem se i toho, že budu z ní mít strach.

Strach budoucí matky o nenarozené dítě jsou běžné obavy snad každé maminky, o děti narozené se taktéž všechny bojíme. Či snad má vytíženost všechno zatlačila do pozadí, nevím. Prostě mé období největšího zápřahu, narození dětí, práce na plný úvazek se mým stále nějakým studiem bylo buď bez obav, nebo jsem je zapomněla. Jasněji si uvědomuji až jednu z mých prvních hospitalizací, druhé dítě ještě nebylo ani školou povinné a já, osamělá matka, jsem opakovaně chořela. Dostavil se příšerný strach z toho, že dětem umřu, ten mne skoro paralyzoval. A je pravda, že tenkrát jsem se před lékaři nemohla o této mé obavě zmínit, nenaslouchali, léčili chorobu – nebo jsem nepotkala ty správné lékaře? V nemocnicích se mi podařilo přidat ke všemu ještě strach z injekcí a odběrů, což jsem zpočátku omlouvala svými slabými praskajícími žilami – nicméně žíly jsou už normální. Strach ovšem zůstal. Než jsem se uzdravila „do remise“, stihla jsem se naučit bát jezdit dopravními prostředky, lekala se zazvonění telefonu, dělalo se mi špatně při objednávání u zubaře…
Koupila jsem si spoustu chytrých knížek, vygooglovat se tenkrát ještě nedalo nic, ale i tyto knihy obsahovaly dostatečné množství návodů a testů pro stejně postižené.
Vědět a udělat je veliký rozdíl.
Dokázala jsem mít strach ze strachu.
Neumím být věřící praktikující katolík, ale věřím, že věci jsou vždycky tak, jak mají být. Konečně jsem se dostala tam, kam jsem se asi měla obrátit dávno, k mé zlaté dr. psychiatričkové. Zkoušely jsme spolu jít tou či onou cestou, některá byla a je úspěšnější, některá méně, případně někdy ano, někdy ne.
Už vím, že bát se lze všeho.
Že hlavní část pomoci držíme ve svých rukou.
Že nikdo nemůže žít nadoraz, bez nabití svých baterií, což se u každého liší. Každé „dobití“, které nám pomůže a zároveň tím nikomu vědomě neublížíme, je dobré. Život nikdy nikomu nenadělí jen dobro. I když se nám to někdy v pohledu k druhému tak jeví. Co přidá tam, jinde ubere. Nám nezbývá, než prožít to, co je dáno nám.
Prožít, ne přežít.
A se strachy a úzkostmi se jen a jen přežívá. Vím, o čem mluvím. Ne vždycky vítězím. Ovšem nikdy nebylo tak zle, aby nemohlo být ještě hůř. Neboli pár přátel stačím mít, co uměj za to vzít….. hlavně za to musím vzít já sama. I když občas s pomocí berliček.
Prostě jsem těm mrchám strachům (nebo úzkostem ?) vyhlásila osobní válku. Nevzdám se jim bez boje.