Milé Kafe,

říká se, že protivy se přitahují. A asi na tom něco bude, protože i já tuto zkušenost ve svém vztahu zažívám na vlastní kůži už více než rok. Většinou je to přínosné. Jsme oba otevření a snažíme se poznat svět toho druhého. Já byla vždycky knihomol, Bořek zase miluje hudbu. Knížku sice nevzal do ruky snad od střední školy, ale když jsem mu dala přečíst pár svých oblíbených titulů, docela tomu propadl. Já zas byla obyčejný hudební konzument, co mi naservírovalo rádio, to jsem vzala, nebo ne, záleželo na vkusu. Ale že bych se nějak hlouběji zajímala o nové kapely, sama je vyhledávala, nebo navštěvovala koncerty – to ani náhodou. Díky němu jsme za poslední rok viděla víc kapel na živo, než z celý život.

Říká se, že protivy se přitahují. A asi na tom něco bude, protože i já tuto zkušenost ve svém vztahu zažívám na vlastní kůži už více než rok.

Je ale jedna věc, na které se nemůžeme shodnout. A to, kde budeme trávit dovolenou. Bořek je vášnivý turista a miluje lezení po horách. Vzít bágl a stan a vyrazit na čtrnáct dní do divočiny, daleko od civilizace, to je jeho. Moje představa dovolené je ale úplně jinde. Odletět někam k moři a čtrnáct dní se nehnout z pláže. Jen se povalovat, popíjet koktejly, maximálně se zvednout a jít si z partou zahrát brach volejbal a večer někam mezi lidi. Asi chápete, že naše představy ideálně stráveného volna nemohou být odlišnější.

A tak po téměř roce společného soužití narážíme na první opravdu vážný problém. Kde prožijeme čtrnáct dní tolik vzácného společného času? Já mám jasno, Bořek taky. Ani jeden nechce ustoupit, protože, a v tom se shodneme, pokud uděláme kompromis a na týden pojedeme k moři a týden si budeme hrát na kamzíky, nebude spokojený ani jeden z nás.

Abych vám vysvětlila, proč se cítím v právu. I když miluji teplo a válení na pláži, nejsem žádný pecivál. Mám ráda i ty hory. Byla jsem nadšená, když mě poprvé pozval na víkend do horské chaty a my odtud podnikali celodenní tůry po okolí. Když viděl, že se mi to líbí, další víkend už jsme vandrovali bez střechy nad hlavou, jen se stanem a opět jsem byla nadšená. Do přírody vyrážíme každých čtrnáct dní, maximálně jednou za tři týdny. Jen co počasí dovolí. V zimě je to jednoduché, oba lyžujeme, takže není co řešit.

A tak po téměř roce společného soužití narážíme na první opravdu vážný problém. Kde prožijeme čtrnáct dní tolik vzácného společného času? Já mám jasno, Bořek taky. Ani jeden nechce ustoupit.

Když jsem to počítala, od konce března, kdy jsme díky krásnému počasí vyrazili na hory poprvé, jsme jeho způsobem trávili volný čas dobrých třináct dní, někdy jsme vyrazili i na prodloužený víkend. Takže si říkám, že těch čtrnáct dní vcelku by mělo patřit mě. Od půlky srpna zase budu po jeho boku pochodovat s batohem na zádech a nadšeným výrazem ve tváři třeba každý víkend. A než začne mrznout, zase dobrých deset dní jeho posedlosti věnujeme. Je to rozhodně lepší, než trávit víkendy v zatuchlé, smradlavé Praze.

Jenže Bořek je neústupný. Víkendy jsou jen paběrkování, to pravé dobrodružství potřebuje čas. Já mu zase vysvětluji, že k moři se prostě na víkend nedostaneme, a kdyby jo, tak lítat někam pětkrát do roka, na to nemáme peníze. Úplně jsme se zasekli. Začíná to vypadat, že každý pojede zvlášť, aby nakonec toho druhého neotrávil. Jenže – je to naše první dovolená a díky práci na sebe zas tolik času nemáme.

Nakonec jsme se dohodli, že si necháme poradit a proto píšu tento dopis. Doufám, že ho zařadíte. Moc stojíme o nějaký nezávislý pohled z venku, od žen i od mužů. Proto díky za názory a postřehy.

Krásné léto vám všem, Julie z Prahy