Například proto, že jsem se bála napařovací žehličky, žehlím dosud žehličkou po mamince. Tuto činnost provádím v místnosti, kam většinou málokdo chodí, a tak se to o mně neví. Abych, nedej Bože, nedostala jako dárek tenhle technický zázrak! Naštěstí moje děti tyto fejetony nečtou (doufám). Že mě situace přinutila číst návody, jsem už psala. Ani nevím, jestli jsem tam podotkla, že to není zase tak složité, jak jsem se původně bála. Tedy pokud návod neobsahuje pouze podrobný popis toho, jak výrobek vyjmout z krabice, dá se dle něj i většinou postupovat.

Jenže já tímto směrem už prostě nechci svůj obzor rozšiřovat.Jak se trefně říká, člověk míní a všechno je jinak.

Začalo to nevinně.
Napadá mě, že všechno začíná nevinně. Dcera, která mne jen na skok navštívila, se vrátila od garáže a vyřkla onu památnou větu:
Dívala ses na známku? Máš nejvyšší čas.

V první chvíli jsem nepochopila, kam tím míří. Filatelistkou jsem nikdy nebyla, ani se jí být nechystám. Trochu mi náš rozhovor připomněl pohádku: Neviděla jste tu děti? … Pleju len!

Pro mne směr hovoru definitivně skončil, ne tak pro ni. Při kafi se k této myšlence vrátila: „Kam jezdíš na STK?“ Je fakt, že zprvu jsem tuto zvláštní zkratku s filatelií výše uvedenou nespojila. Dcera byla v mimořádně dobré náladě, takže mi dokázala pomalu a několikrát v klidu vysvětlit, co každý motorista ví, i kdyby ho o půlnoci probudili.

Já jsem to netušila.

Mírně už podrážděné dítě pravilo, že je to tím, že všechno nechávám za sebe někoho dělat (snad nemá na mysli sebe?!) a že se to jednou naučit musím. Pominula jsem invektivu o mém nicnedělání, to si s ní vyřídím později… Je fakt, že do této chvíle jsem spojovala pojem známek pouze s pinzetami a se zvláštními alby, co jsem vídala za výkladem.

Zahlcena informacemi a strašením dcery, že cenné motobody by mi mohly být odebrány, horečnatě jsem přemýšlela, koho tímto - dle mého prvního soudu - nadlidským výkonem zaúkoluji. Nikdo mne nenapadl. Že manžel mezi gaučem, televizí a ledničkou mé prosby nevyslyší, jsem věděla předem, na místní autoservis jsem se nechtěla obracet z mé vrozené lakoty.

Nezbývalo mi tedy nic jiného, než si „vygúglit“ co a jak.

Prostě formou návody.
Neboli krok po kroku.
Nevypadalo to složitě, objednala jsem a v den D a hodinu H jela na určené místo.
Ouha!

Velikánské nádvoří bylo plné aut a na mě padl pocit pacienta v čekárně u zubaře. To, že nebudu čekat v řadě za nákladními auty, jsem pochopila docela snadno. Přece jen svému OSOBNÍMU autíčku dobře rozumím, má obsah 1,4. A je červené. Po čtvrtém otevření a uzavření garážových vrat a posunování se jsem si vzpomněla, že mi při objednání zdůrazňovali, že napřed musím nechat změřit emise. Nevím, jak komentovali přítomní pánové vycouvání a zařazení do jiné fronty, ale já jsem si stačila periferním viděním všimnout, že jsem na celém dvoře nejkrásnější ženská.
Věřte nevěřte, jiná osoba ženského pohlaví mezi čekajícími nebyla.

Opět se potvrdilo, že všechno, nebo téměř všechno je v nás, lidech.

Tlak v žaludku trochu ustupoval a když mi hodný pan mechanik Jaroušek, jak jsem si přečetla na jmenovce, zajel nad montážní jámu raději sám, ustoupil docela.
Představte si, že mi dokonce vysvětloval, co a proč se s autem na STK děje!
Nádherně jsem si to užila.
Když jsem o chvíli později ujížděla k domovu s novou zelenou i červenou známkou, VĚDĚLA jsem, že tyhle známky nemají s modrým Mauriciem nic společného.
Těším se za dva roky.
Až mi zase potvrdí, že…vozidlo je pro další provoz způsobilé…
Třeba tam můj automechanik Jaroušek zase bude.
Zatím se budu trénovat v najíždění nad montážní jámu. Zatím mi jen z pomyšlení naskakuje kopřivka.