Článek najdete v magazínu Deník Ženy - měsíčníku, který každý poslední čtvrtek v měsíci obdrží všichni čtenáři Deníku.
A co vám udělalo naposledy radost?
Zrovna před chvílí jsem pro svou malou neteř objednala parádní dort k jejím dvouletým narozeninám. Kamarádka mi dala kontakt na skvělou cukrářku, která pro tu naši princeznu upeče úžasný, třípatrový se Sněhurkou a sedmi trpaslíky. Mám z něj velkou radost.
Když jsme se viděly před časem, radovala jste se z čerstvého synovce. Koukám, že se rodina rozrostla.
Čas utíká, Danečkovi jsou už čtyři. Moje sestra Andrea se postarala o potomstvo i za mě. Naši se konečně dočkali vnoučat a já roztomilého synovce a neteřinky Patricie. Zažívám s nimi spoustu legrace. S Danečkem jsme se vypravili nedávno do kina. Překvapil mě, choval se jako dospělý divák. Měla jsem radost, jak svou první velkou filmovou událost pojal.
Jste vystudovaná pedagožka, nejste moc přísná teta?
Učila jsem jen v rámci povinné praxe. Poslali mě na Lesnickou školu ve Vimperku. Dovedete si asi představit, jak budoucí lesáky humanitní obory bavily! Když jsem vstoupila do třídy, houkali na mě: „A ty jsi odkud, z gymplu nebo z ekonomky?“ Vypadala jsem jako jejich mladší spolužačka. Sdělení, že je budu chvíli učit, je zaskočilo.
A získala jste respekt?
Snažila jsem se, abych je zaujala. Přinesla jsem na vyučování třeba magnetofon a pouštěla jim hudbu. Na základě svých pocitů pak měli vypracovat esej. A protože muzika jim byla blízká, popisovali své dojmy dost osobitě. V rámci mých předmětů škola dokonce vyslala svého zástupce do nějaké soutěže a on ji vyhrál. Nedávno mě zastavil chlap jako hora s tím, že jsem ho před lety učila češtinu. Lesník z něj není, ale řekl mi, že jsem ho přivedla k literatuře. Díky mně prý začal číst. Takže si ze své krátké učitelské éry můžu přičíst alespoň jeden plusový bod. To potěší.
Jako tetička jste taky kreativní?
Snažím se. Sestra mi říká teta „Adrenalin“ a Daneček se ke mně vrhá hned v předsíni a smýká se mnou do pokojíčku. Ví, že budeme spolu zase něco podnikat a nehodlá se nechat zdržovat mým klábosením se sestrou a švagrem. Nevnímám věnování se dětem jako oběť, mě to fakt baví. Už v dětství jsem vymýšlela hry pro houf mladších sestřenic a bratrance. Chystala jsem pro ně bojovky, kvízy a soutěže. Do pytlíčků jsem si rozdělovala otázky a hlavolamy a oni z nich losovali. Odmalička jsem také hrála divadlo a do kostýmů oblékala i je. Sami jsme si psali hry i vyráběli z papíru loutky. Teď se k tomu všemu díky sestřiným dětem vracím. Ta jejich energie je ohromně osvěžující. Jsou autentičtí, nic nepředstírají. Buď je bavíte, nebo ne. Je to fajn. Přímočaré a očistné.
Třeba vám ještě svěří i nějaké dětské vysílání?
No, tak já občas mluvím i takhle. /Iveta improvizuje a mluví hláskem, který by nějaké animované postavičce náramně slušel./ Producent Petr Morávek říká, že na stará kolena bych mohla dabovat Večerníček. Uvidíme.
Možná se uplatníte v Toulavé kameře pro děti?
Na obrazovku má zatím daleko, ale chystáme knížku, která by měla oslovit malé cestovatele. Podobnou jsme napsali už před lety, ale koncipována byla spíš pro rodiče. Jako tipy, kam vzít ratolesti na výlet. Tentokrát jsme se vydali klopotnější cestou, míříme k osmi- až dvanáctiletému čtenáři a vžít se do jeho myšlení není vůbec snadné. Víc už prozrazovat nechci. Snad jen to, že už pro ni máme moc hezký název a společně s výtvarnicí už pracujeme i na její podobě.
Jste takový brouzdal českými a moravskými kraji, ale občas vyrazíte někam daleko. Zrovna jste se vrátila, kde jste byla?
S přítelem jsme frnkli na týden na Gran Canarii. Delší pobyt nevyšel, protože jsem měla a mám spoustu práce. Před cestou jsem stihla dotočit dva Gejzíry, jeden díl Toulavé kamery a po návratu na mě čekala další trojice a k tomu tři 13. komnaty. Pořady jsem dodělávala i z dovolené. Dokonce jsem na Facebook vyvěsila takovou lehce provokativní fotku s nápisem Kancelář Puerto Rico. Sedím na ní na terase u počítače zavalená papíry a za mnou je jen azurové nebe a nekonečný oceán. Kolegové hned psali, kdy se tam všichni přestěhujeme.
A jde pracovat z dálky?
Díky elektronice a novým technologiím dočasně ano. Kolegové pošlou scénář, video a okamžitě on-line reagujete. A když odpadnou všechny schůzky a porady, na které nemusíte, protože jste daleko, ukáže se, že za mořem zvládnete paradoxně víc práce. A taky se konečně po těch všech letech snažím uvést v život ono okřídlené „Deleguj, kontroluj“. Mimochodem víte, kolik už po světě putuje takových digitálních nomádů? Nedávno jsme o nich točili do Gejzíru. Je to nový fenomén. Docela jim ten přístup k životu závidím.
S prací se ale vlastně takhle nikdy nerozloučíte? Odpočinete si vůbec?
V mezích možností. Musíte si na práci vyčlenit určitý čas, kdy se do ní ponoříte. Pak se už zas díváte kolem sebe a hladíte duši poznáváním. Počasí nám sice moc nepřálo, ale půjčili jsme si auto a hodně cestovali. O Gran Canarii se říká, že je takovým malým kontinentem na ostrově. Najdete na něm hory, bujnou vegetaci, písečné duny, hluboké krátery, oceán a ohromující památky, takže se tam rozhodně nenudíte. Je nesmírně rozmanitý. Ale abych byla upřímná, mám na starosti v České televizi tři týdeníky (Toulavou kameru, 13. komnatu, Gejzír – pozn. red.) takže úplně odstřihnout se nedokážu nikdy. Možná i proto, sotva se vrátím, už zas hledám, kam pojedeme příště.
Myslela jsem si, že jste nejšťastnější na Šumavě?
Jsem. Ale občas někam frnknout není na škodu. Mám totiž pocit, že čím jsem dál, tím menší jsou starosti, které mě tady dohánějí. Osedlají si mě v okamžiku, jakmile po dovolené, byť je kratičká, otevřu dveře. Pracovní problémy se na mě valí jako tlaková vlna. Kdekdo něco potřebuje, všichni cosi chtějí. Jako obranný reflex se mi začne v hlavě rýsovat nová cesta a sním, kam uniknu příště.
Na druhou stranu by ovšem zjištění, že vás nikdo nepostrádá, bylo docela smutné, ne?
Nepochybně, taky si v duchu řeknu, díkybohu, že je to takhle. Pořady 13. komnata a Toulavá kamera diváky baví a patří k nejsledovanějším. Gejzír se už na obrazovce taky zabydlel. Teď jsme jeho koncepci uzpůsobili pozdějšímu vysílacímu času, ubrali jsme bizarní náměty a přidali neobyčejné, silné příběhy. Dostane také svižnější grafiku, od září bude zářit v novém kabátku.
S množstvím práce přichází i stres. Člověk ze sebe obvykle pod tím náporem vydá to nejlepší. Máte to tak?
Ve stresu přepnu do úplně jiného módu. Dám si klapky na oči a je ze mě lovec, který sleduje jen cíl. Často překvapím i sama sebe, že v momentě jsem schopná najít nějaké alternativní možnosti a krizovou situaci vyřešit. Podobně to funguje za volantem a stejnou zkušenost mám i ze sbírání hub. Už dávní mystici přece tvrdili, že ovládat svou mysl se nenaučíte tak, že začnete myšlenky honit, ale koncentrujete se na jedinou věc. A to je třeba právě houbaření. Pokud brouzdáte bez cíle lesem, tak myšlenky jen těkají. Ve chvíli, kdy se soustředíte na jedinou metu a jde vám hlavou uminuté přání, jen ať najdu houbu, tak nejen že se vám to povede, ale i nápady k vám přicházejí naprosto samovolně. Jen si je pak musíte pamatovat a nevygumovat je štěstím z nalezeného hříbku.
Jste houbařka?
Vášnivá. Vždyť jsem ze Šumavy. Akorát pak ty košíky zpracovat… Ale mám metodu. S maminkou je nakládám, s tatínkem suším a sama zamrazuji.
Někdy ale ani oblíbené činnosti nepomohou a stres překročí únosnou míru.
Máte nějaký recept, jak ho porazit?
V takovém případě se v něm neutápím, ale udělám radikální řez a vyrazím do fitka, jdu běhat, plavat. Vždycky když jsem si myslela, že je mi nejhůř, zachránilo mě pět „P“. Moment, spočítám je: Přátelé, Pohyb (včetně plavání), Postel, Příroda, Práce. A taky malé všední radosti. Lidé zrození ve Lvu, což jsem i já, jsou prý optimističtí. Stačí mi oknem spatřit zářící slunce a hned mám dobrou náladu. Nebo z terasy, která nám vede do velikánské zahrady, uvidět, jak sojky vyvádějí sojčata, stromy jsou obalené květy. Nádherný pohled, nepotřebuji velké vzruchy, tyhle drobné radosti mi stačí. Jen se člověk musí umět dívat kolem sebe.
Určitou školou života pro vás asi je důvěrný magazín 13. komnata, jehož aktéři překonávají nejrůznější těžkosti.
Ano. Je to vysoká škola psychologie téměř v přímém přenosu. Skoro bych si mohla po těch letech otevřít poradnu. Odvysílali jsme už 420 dílů a každý je unikát, protože každá životní cesta je jedinečná. Nezaměnitelná. My, kteří Komnatu tvoříme, se díky těmto dokumentům sami učíme a jsme za to jejím aktérům vděčni. Ne nadarmo jsem cyklu dala podtitul „Léčba příběhem“. A ruku na srdce, kdo z nás někdy nepotřeboval pozitivní vzory či manuál, jak se lze s určitými těžkostmi úspěšně a se ctí poprat?
Vzpomenete si ještě, kdy jste vysílali první Toulavou kameru?
Aby ne. Bylo to v neděli 2. února 2003 v deset hodin. Odehráli jsme tehdy jen pět reportáží, teď už jich máme šest, protože jsme o pět minut delší. A to o známém poutním místě Hoře Matky Boží v Králíkách, modeláři, který dokáže ze sirek postavit i zmenšeniny starověkých chrámů, tajemném jihlavském podzemí se záhadnou svítící chodbou, medvědech autora známých večerníčků Vaška Chaloupka a o ropácích, jak lidé říkají muflonům, kteří se usadili v bývalém hnědouhelném dole na Litvínovsku.
Vrátili jste se na ta místa někdy?
Ano. S odstupem času se vracíme k mnoha zajímavostem. Jednak dorůstají noví diváci, a také se některá místa hodně mění. Města se opravují, vznikají další muzea, na hradech a zámcích přibývají nové prohlídkové trasy. Nedávno jsem s přítelem a jeho dcerou zamířili na zámek do Telče a měli jsme štěstí na speciální program pro děti. Kostýmovaní průvodci je formou výuky šermu a tance zavedli do časů Zachariáše z Hradce, někdejšího majitele panství. Poučné a přitom zábavné. Renovují se historické objekty, s využitím evropských fondů přibyla spousta naučných stezek, pořád je co poznávat. Na rozdíl od mých předchůdců, autorů cestopisných pořadů, kteří volili monotematický přístup, jsem si vybrala něco jako mozaiku. Nabízí se tak nepřeberné možnosti, jak každý díl sestavit. Třeba poslat divákům pohlednici, která je ve zkratce provede městem, další ukáže unikátní sbírky nebo jim představíme zapomenutou památku. Pestrá skladba diváky baví. Z Toulavky nám vyrostla hezká teenagerka. Máme z ní radost.
Byla jsem zrovna na zámku v Roztokách u Prahy, když se z vlaku vyvalil dav návštěvníků. Prý odtud ráno vysílala Toulavá kamera, tak se hned sbalili a vyrazili, to je běžné?
Je. Máme zprávy, že v objektech, které jsme navštívili, zaznamenali vzápětí několikanásobně vyšší návštěvnost.
Čím si vysvětlujete takovou oblibu, vždyť lidé si mohou najít dnes všechno na internetu?
Právě, že musí hledat. My jim ale pozvánku nabídneme se všemi detaily. Moderní technologie navíc umožňují, že si diváci mohou kdykoliv pořad znovu pustit v i-vysílání České televize. Oblíbené jsou i naše knížky. Obvykle se prodá kolem deseti tisíc kusů jednoho titulu. Knižní podoba Toulavky je menšího formátu, takže ji lidé strčí do batůžku a kdykoliv zalistují. Právě trávíme s Pepou Maršálem a Markem Podhorským bezesné noci nad počítačem a píšeme už 24. díl. Za týden jde do tisku, tak držte palce, ať to zvládneme. Před uzávěrkou je to vždycky mela.
A co letní speciál, v rámci kterého s Pepou vyrážíte do terénu a vše si vyzkoušíte na vlastní kůži, bude?
Bude. Tentokrát ve znamení českého venkova. Představíme místa, kde život tepe díky rodinným farmám a řemeslným tradicím. Osm dílů půjde do vysílání o prázdninách v pátek vpodvečer.
Zdá se, že Češi znovu přišli na chuť domácí turistice?
Nechci se chlubit, ale podle některých průzkumů, které máme k dispozici, se ukázalo, že Toulavá kamera skutečně navrátila Čechy k cestování po Česku. V té naší malinkaté zemi se nejspíš potřebujeme opřít o něco velkého, trvalého, hodnotného, jako jsou naše nádherné památky, panenská příroda a zdejší šikovní a tvůrčí lidé. Všichni jsme tak trochu pábitelé, máme to v sobě. Bohumil Hrabal nás dobře popsal.
VIZITKA
- Narodila se 2. srpna 1968 ve Vimperku.
- Vystudovala češtinu a českou literaturu na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity.
- Začínala v Českém rozhlase, jihočeském Deníku a Radiu Faktor.
- Od roku 1994 externě spolupracovala s Českou televizí, v roce 1995 nastoupila do zpravodajství ČT.
- Od roku 1999 do roku 2012 moderovala Události s Bohumilem Klepetkem..
- Je mj. autorkou projektu Třináctá komnata, spoluautorkou 13. komnaty, cyklů Gejzír a Rub a líc.
- Toulavou kameru moderuje s Josefem Maršálem, Gejzír s Jiřím Rejmanem.
- Má o 13 let mladší sestru Andreu, která bydlí v Praze.
- Ráda se vrací domů na Šumavu.
- Upřednostňuje středomořskou kuchyni, ryby, sýry, zeleninu, olivy, nenávidí knedlíky.