Známe se dlouho, vzájemně jsme se poznaly v těch horších i lepších životních obdobích. Dnes na mě každopádně působíš jako žena, která má sama sebe pod kontrolou. Vnímáš to také tak?
Asi ano, věk na to už mám! Ale občas mě rozhodí takový drobnosti… Třeba před dvěma dny jsem se trochu rozjela, dala jsem si kus masa, dort, necvičila jsem – a vyrovnat se s následky je pro mě náročné. Porušování disciplíny má na mě, na to, jak se cítím, destruktivní vliv… Trošku zveličuji, ale je fakt, že z toho nekomfortu se pak dostávám dost dlouho. Musím zkrátka hřešit míň, než jsem byla zvyklá, což je v karanténě dost těžké. Jsem pak celá zatuhlá, těžká, nevýkonná, necítím lehkost, nejsem ve „flow“, jak je teď módní říkat. Chybí mi energie, nejsem tvořivá. A protože jsem náturou tak trochu přecitlivělá, je pro mě snazší zůstávat v takovém tom lehkém bytí a nepovolovat sama sobě otěže.
Teď jsem si vzpomněla na větu, kterou řekla Dana Drábová: „Udržuj řád a řád udrží tebe“. Ty máš ve svém životě řád?
Naprosto s tím souhlasím, ale jako herečka nemám šanci řád dodržovat. Když točím, musím vstávat v pět ráno, divadla hrají večer, takže jdu pozdě spát – a pak logicky, když mám volno, spím trochu déle. Takže se u mě o nějakém řádu nedá moc mluvit, nevstávám a nesnídám ve stejnou hodinu, i když jsem si všimla, že tělo se snaží, aby to bylo tak jako den předtím. Snad ale můžeme v mém případě mluvit o „vnitřním řádu“. Mými pilíři jsou cvičení, lehká strava a hodně pobytu na čerstvém vzduchu. Teď je to ale ještě trochu jinak, protože nedávno jsem prodělala covid a jsem ještě pořád unavená, takže se snažím hodně odpočívat a spát. Spánek léčí, je to dar, a tak, mohu-li spát, spím co nejdéle.
Ví se, že cvičíš jógu. Dáváš si do těla denně, i když jsou teď studia zavřená?
Svoji oblíbenou bikram jógu mám možnost praktikovat on-line a prokládám ji posilováním se sousedkami – také on-line. Cvičím pět dní v týdnu, kdy se chovám, dejme tomu, trošku asketicky, v sobotu v neděli si dám volno i proto, že vařím, peču koláče, ochutnávám… Jóga funguje jako „čistidlo, radar, posilovač, balzamovač“ mého těla, myšlenek i duše. Udržuje mě neustále na startu, jsem díky ní smířená a nic nehodnotím.
Kromě jógy tě oslovil i paddleboard…
Vyzkoušela jsem si ho před pěti lety v Chorvatsku a chytlo mě to. A krátce na to mě oslovili pořadatelé Paddlefestu. Stává se mi, že když k něčemu přičichnu, začne se to tak nějak samo od sebe rozvíjet… Nevěřím na náhody, u mě vše přichází tak, jak to přijít má.
Myslíš si, že se věci dějí z nějakého důvodu? Nebo že je za nimi osud nebo nějaká vyšší moc?
To, co má přijít, přijde, ale jsme za tím my sami, naše myšlenky. Mnozí tomu nevěří, ale já jsem o tom přesvědčena, ovšem je třeba mít dostatek energie, aby sis tu cestu, která by tě učinila šťastnou, dokázala představit a přitáhnout ji k sobě. Podle kvantové fyziky není realita předem určená, ale vytváříme si ji my sami – když budeš naštvaná, celý svět bude šedivý, když budeš zářit, bude se ti dařit. Věřím tomu, že když člověk na něco myslí, vědomě si to k sobě přitáhne. Můžeš namítnout, že jsem chtěla od dětství být herečkou a nějakou dobu to nefungovalo, jak by mělo. Asi jsem na to, abych si svůj sen k sobě přitáhla, ještě nebyla dost zralá. Protože se může stát, že když si něco člověk přeje moc a tlačí na to, tak to od sebe naopak odpuzuje. Tehdy je třeba brát věci tak, jak přicházejí, a nesázet slepě jen na jednu kartu.
Ivana Jirešová
Jsi od přírody optimistka, takže sis věřila, nebo pesimistka, která měla obavy ze své budoucnosti?
Měla jsem trochu těžší pubertu a svět jsem vnímala spíš negativně, ale někde uvnitř jsem cítila, že to, co chci dělat, dělat budu. A pokud jsem nějaký čas pracovala v jiném oboru, bylo to z mé vlastní vůle, vždyť jsem ze svého prvního angažmá v Liberci, kde jsem byla čtyři roky, odešla sama. Nechtěla jsem pořád trávit čas v divadle. Ale čím jsem starší, tím jsem optimističtější, přestože vím, že ve mně kousek pesimisty pořád je, a na tom, aby zmizel, musím ještě zapracovat. To jsou ty hluboké rány, které se těžko léčí, nastane nějaká situace a já se vrátím do svého starého vzorce, protože jsem nejistá nebo mám strach…
Teď právě prožíváme dobu, která pesimismu nahrává. Spousta lidí sedí doma, protože jsou zavřené obchody, restaurace, herci nemůžou hrát… Jak jsi na tom ty?
Samozřejmě že první vlnu epidemie jsem brala, jako všichni, optimističtěji. Teď je to horší. Ale stěžovat si nepomůže, lidi, kteří si pořád na něco stěžují, na roušky, na nemoc, na vládu, mě rozčilují. Ta nemoc není otázkou České republiky, je to problém celého světa a všimla jsem si, že na něj každý stát reaguje podle toho, jak tamní lidé přemýšlejí, jakou mají povahu – jinak. Ale ať ho státy řešily tak, nebo onak, nakonec to dopadlo stejně, takže neexistuje ideální cesta pro všechny. Vadí mi, že lidé plýtvají svojí energií, aby se bouřili proti něčemu, na co jsme všichni krátcí. To není problém našich politiků, to je problém celé planety.
Jak zvládáš, že nemůžeš dělat svoji práci?
Je to těžké, ale je třeba buď počkat, nebo najít nějakou skulinku a přemýšlet co se sebou. Pokud se situace nezlepší, pravděpodobně si najdu nějakou práci, už jsem dostala nabídku jít pomoct do nemocnice. Snažím se udržet mysl v pozitivních vibracích, i když to zní jako klišé, ale moc dobře si uvědomuji, že je důležité nenechat se tím, co se děje, semlít. Mohla bych si stěžovat, ale nebudu, vím, že v tom nejsem sama. Druhá vlna prověřuje víru každého člověka – umět zvolit správný přístup i k tomu, co se na první pohled zdá být špatné.
Ty si myslíš, že to, co se děje, má nějaký důvod?
Lidstvo se neustále vyvíjí a podobné zkoušky jsou tady proto, abychom se zlepšili, abychom si vážili toho, co máme, abychom se dále rozvíjeli. Každý z nás zažije v životě něco špatného, proto je třeba udržet si vnitřní sílu, pomocí které je možné to překonat. Ničí to především ty, kteří myslí jen materiálně nebo nemají víru, ať už v cokoli. Mít víru sám v sebe, nelitovat ničeho – to patří k životu, vždyť jsme často stavěni před rozhodnutí, která mohou zásadně změnit náš život.
Před lety jsi byla postavena před takovou situaci…
To je pravda. Otěhotněla jsem do ne úplně ideálních podmínek… Přesto jsem do toho šla. Věřila jsem přírodě a výsledkem bylo, že jsem se naplno vrátila ke své profesi a že se narodila Sofie. Zrodil se nový život a mně se splnilo přání, zhmotnilo se konečně to, proč jsem studovala – a tehdy jsem pochopila význam všeho, čím jsem do té doby procházela. Respektovala jsem jakýsi vyšší princip a to bychom měli všichni; ctít přírodu a přirozený běh života. Nepočítat život na kalkulačce. Nelitovat se. Vždycky když mi bylo ouzko, tak jsem si zopakovala to, co mi řekla jedna moudrá paní: „Důvěřuj.“ A to bych vzkázala všem lidem: „Důvěřuj v to, že to, co se děje, má smysl.“ Nebo jinak: „Nežádej, aby se věci dály, jak chceš, ale chtěj, aby se dály, jak se dějí, a bude ti v životě dobře,“ jak řekl stoik Epiktétos. A s tím naprosto souhlasím.
V kariéře ti bezpochyby pomohla role Lucie v seriálu Ordinace. Původně se předpokládalo, že ta role bude jen okrajová, možná i krátkodobá. A ty ji hraješ už pěkných pár let!
Šestnáct! Nevím, jestli mě milují diváci, nebo scenáristé… (smích) Je pravda, že díky účinkování v Ordinaci se objevilo hodně zajímavých rolí a jsem za ně vděčná. Ale někdy zase za to zaplatíš určitou daň. Možná že dnes už to tak není, ale pamatuji doby, kdy herci na oblasti své kolegy, kteří točili seriál, neměli moc v lásce. Je pravda, že každodenní práce v divadle je dřina za málo peněz, ale na druhou stranu práce v televizi je taky náročná. To jsem si znova uvědomila nedávno, když jsme v létě po pauze dané epidemií zase natáčeli, tak mě to docela vyčerpávalo.
Řekla jsi tohle všechno i své dceři, když ti oznámila, že chce být herečkou?
Ano, a ještě jsem dodala: „Tahle profese je energeticky velice náročná, nemáš žádnou existenční jistotu, příznivý vítr se může hodně rychle obrátit. Nikdy nemáš pevnou půdu pod nohama, jako mají třeba lékaři nebo právníci, kteří mohou stoupat naopak výš a výš.“ Nepřesvědčilo ji to. Je sice pravda, že když herečka nasbírá zkušenosti a přibude jí nějaký ten rok, už na tom může být líp, ale jistotu, že se uplatní podle svých představ, nemá nikdy. Tahle práce je totiž také hodně o osobních vztazích. Když je režisér s někým zadobře, tak ho obsadí do role a nikoho jiného nehledá. Ale chápu, že umění je do jisté míry srdeční záležitost, takže spolu dělají lidé, kteří se znají a jsou si příjemní. I když… Je docela dobře možné, že jsem režiséry a producenty vnímaná ne úplně tak, jak bych si přála… Bohužel na tom má lví podíl bulvár…
… který ti celé dlouhé roky šlapal na paty. Jak jsi to zvládala?
Bylo to těžké. To přiznávám. S bulvárními redaktorkami jsem dříve válčila i ve snu a budila jsem se pak celá zpocená… To všechno se dělo kvůli mé dceři a jejímu otci. Myslím si, že kdyby nebyl šéfem bulváru a neznal kdekoho, tak bych tím bahnem vláčená nebyla. Nejvíc mně i celé mé rodině ubližovalo to, že mnohé informace byly lživé. Když se ohlédnu zpětně, tak svoji kariéru jsem celé ty dlouhé roky vůbec neměla čas ani energii řešit. Kdyby byla situace jiná, rozkročila bych se víc a vydala se třeba i do světa. Ale zvládla jsem to kvůli Sofii. Věděla jsem, že musím fungovat a nesmím padnout.
Neobětovala jsi i kousek svého osobního života? Zdá se mi, že pokud jde o partnery, velké štěstí nemáš…
Trochu bych tě poopravila; když má nějaká žena dva tři partnery za deset let, nikdo si toho ani nevšimne. Když je ale má mediálně známá žena, bulvár to pokaždé rozebírá. Je to směšné, nicméně mně nezbývá nic jiného než si konečně začít hlídat své soukromí. Dřív jsem si možná neuvědomila, že je to třeba, a ani to někdy nebylo možné. Dnes už vím, že chci mít profesní život a soukromý život a budu dělat všechno pro to, aby ten soukromý byl opravdu soukromý. Pokud to nebude bezpodmínečně nutné, nikde se s partnerem předvádět nebudu.
Mezi ženami, ať už jsou mladší, nebo starší, se mluví o tom, že nejsou chlapi. Je vůbec z čeho vybírat?
Mužů je dost, jen to mají poslední dobou mnohem těžší. A tak si myslím, že jich to mnohem méně zvládá. Ale jde o přístup nás žen. Ženy mají být vždy silnější – jde o míru tolerance, o to, co chceš ještě snášet a co už ne. A je rozdíl mezi tolerancí a ústupkem, který má do jisté míry negativní konotaci, tolerance je něco, co lze brát s úsměvem. Měly bychom, my ženy, zapomenout na romantické filmy a dívat se na vztah s mužem s určitým nadhledem. O vztazích si už žádné iluze nedělám, je to zkrátka o tom, přijmout skutečnost takovou, jaká je. Člověk by měl jít za svým snem, ale ten sen by měl být reálný, žádná pohádka. A nebát se překážek ani neúspěchů, dojít do cíle vždycky něco stojí. Ať už jde o vysněnou profesi, lásku, nebo cestu na severní pól.
HEREČKA IVANA JIREŠOVÁ
Vystudovala hudebně-dramatický obor na Pražské konzervatoři. Po absolutoriu nastoupila do angažmá v Divadle F. X. Šaldy v Liberci. Odtud po čtyřech letech odešla do Prahy a nějaký čas pracovala jako kosmetická redaktorka v časopise Harper's Bazaar, vedle toho ovšem hrála v Plzni Lízu v My Fair Lady a v Divadle La Fantastika v muzikálu Excalibur čarodějnici Morganu. Když přišla nabídka na roli Lucie v seriálu Ordinace v růžové zahradě, už se role jen hrnuly, a to jak v muzikálech (např. Jack Rozparovač, Kvítek Mangragory aj.), tak v činohře (např. Splašené nůžky). V současné době hraje v několika divadlech, a zejména na sebe upozornila one woman hrou Žena obecná v Divadle Na Maninách. Šestnáctiletou dceru Sofii vychovává společně s jejím otcem Ondřejem Höppnerem.
