Všechny vaše dosavadní hudební úspěchy jste vybojovala ve francouzštině, je pravda, že chystáte nový »český« projekt?

„Ano, teď točíme ve studiu s mou kapelou takový nový projekt. Řekli jsme si, že jsem žila ve Francii, proto jsem dělala písničky ve francouzštině, tak když už teď žiju docela dlouho tady, tak je načase udělat něco v češtině a přiblížit se tak víc posluchačům. Takže dělám úplně nový projekt, něco úplně jiného než jsem dělala dosud, teď to možná bude znít trochu schizofrenně, ale tak trochu jsme odstavili Ivu Frühlingovou. Mám kapelu, kde zpíváme všichni tři česky a hrajeme styl, který je bližší tomu, na co jsou tady lidé zvyklí. V září bychom chtěli vydat první singl a na vánoční trh už by měla jít celé CD.“

Ale nebude to přece jen trochu ústupek řekněme komerci, když říkáte, že to bude styl bližší českým posluchačům?

„Tak proto to dělám jako úplně jiný projekt, ne jako Iva, ale kapela, nicméně hodně si to užíváme a nepustili bychom muziku, která by se nám nelíbila a za kterou bychom se museli stydět.“

Prý jste se také dala na literární dráhu?

(s úsměvem) „Ano, píšu knížku, jsou to vlastně takové povídky modelek, jsou to pravdivé příběhy, které jsem si ve světě modelingu vyslechla a nebo prožila. A kniha by měla vyjít v září. A to nejsou všechny novinky, připravuji se také na natáčení filmu, i když nejsem herečka, ale dostala jsem nabídku na docela důležitou roli v českém hororu, který by se měl točit koncem roku.“

Při takovém nabitém pracovním plánu asi moc prostoru na koncerty té „odstavené“ Ivy nezbývá?

„To ne, až tohle všechno, co jsem vyjmenovala, budu mít za sebou, tak zase potom.“

Když se ještě vrátím k té vaší chystané knize o modelkách, tam budou figurovat skutečná jména?

„Ta jména budou záměrně pozměněná, ale příběhy zcela pravdivé. Knížku tak vlastně napsal sám život, dalo by se tak říct.“

Vy jste dělala modeling od útlého mládí, jak se vlastně mladá dívka k takové šanci dostane?

„Můj dědeček se narodil ve Francii, hodně nám o té zemi vyprávěl a to tak hezky, že pro mě to byla úplná pohádka a vždycky jsem se do té země chtěla podívat. Takže když mi pak bylo14 let , moje sestra žila v Praze, tak jsem sem za ní přijela a viděla jsem, že se tady dělá konkurs na modelky pro jednu pařížskou agenturu, tak mě to nadchlo. Tak jsem to zkusila, vzali mě a odjela jsem do Paříže.“

A zůstala tam šest let… Jak jste se pak vlastně přerodila ve zpěvačku?

„Já jsem byla vždycky muzikální, měla jsem ráda hudbu. A když mi bylo šestnáct, tak jsem se tam tak přivtírla (s úsměvem) do jedné kapely a začala zpívat. Tu kapelu jsem potkala, když jsem dělala v Paříži americké gymnázium. A po nějaké době jsem požádala kluky, abychom udělali CD s našima písničkami. A pak jsem s nimi chodila za lidma, které jsem znala z modelingu a ti je na mou prosbu šířili dál. Tím jsem k tomu měla trochu blíž než někdo, kdo by dělal řekněme třeba na poště.“

Vaší první desce jste dala jméno Litvínov, nebála jste se, že to bude pro Francouze moc exotické?

„Tak jasně, ale byla jsem ve Francii sama, měla jsem z domova, z Litvínova, kde jsem se narodila, vzpomínky. A na druhou stranu to byl určitě pro Francouze zajímavý název.“

To byla dobrá kalkulace, protože deska byla hodně úspěšná!

„To ano, úplně jsem čuměla, tohle jsem vůbec nečekala, první singl byl hodně hraný ve Francii, druhá písnička La Muerte byla dokonce na prvních místech v belgických hitparádách, takže to byl opravdu velký úspěch.“

Pak jste se rozhodla vydat desku i v Česku?

„Tak to nebylo, já jsem se nerozhodla, ale začali mi volat různí čeští novináři, že o mě vědí, zda s nimi neudělám rozhovor, a tak. Po několika rozhovorech se mi ozvala jedná česká vydavatelská firma, ať na týden přijedu do Česka a udělám si pár dní s novináři. Tak jsem přijela… a tady buch! Osobní důvody…A tím pro mě vlastně francouzská etapa skončila. Vydala jsem druhou a třetí desku a už jsem tady doma. Mám tady na hypotéku vysněný byteček…“

Těmi osobními důvody myslíte to, že jste se zamilovala do Richarda Krajča?

„Ano, ale o těchto osobních věcech už bych nerada mluvila.“

Rozumím, z velké lásky bylo manželství, které se ale nakonec rozpadlo. Vidíte ale i tak zpětně v té zkušenosti něco pozitivního?

„Ano, samozřejmě, naučila jsem se strašně věcí, stala jsem se mnohem samostatnější, naučila jsem se třeba řídit, dívám se od té doby na věci jinak, jsem jiná, hodně mě to posílilo a tak. Co člověka nezabije, to ho posílí, to se neříká jen tak, to platí.“

Takže vás ta zkušenost posílila, nicméně nebojíte se do budoucna zase navázat takový vtah, zamilovat se?

„Na to asi nechci odpovídat, to je moc osobní.“

Nicméně se asi nebojíte, protože , tuším, máte přítele…

„O tom nechci mluvit, nezlobte se.“

Budeme to respektovat, nejsme bulvár. Popoběhněme ale do cílové rovinky našeho povídání. Vy jste nejen zpěvačka, teď i herečka a literátka, ale zároveň krásná mladá žena, jak si udržujete tak štíhlou postavu, držíte diety, cvičíte?

„Tak tohle mám geneticky po rodičích. A třeba mé mamince pořád ještě občas půjčím džíny, ale říká mi, že tak po čtyřicítce si budu muset váhu hlídat a držet se, teď jsem zatím v klidu a štíhlá.“ (s úsměvem)

A maminka se musela držet?

„Ona je cvičitelka aerobiku, takže má toho pohybu opravdu dost. A je pořád štíhlá. A můj nevlastní táta je hokejový trenér, sestra dělá tenisovou trenérku, takže já jsem taková černá ovce celé naší rodiny, co se týče sportu. Nikdy jsem žádný sport nedělala, ani mě to nikdy nepřitahovalo.“

Takže neděláte sport, co jídlo, držíte se na uzdě?

„Ne, kdepak, já jím ráda, dávám si normální česká jídla. Nic moc životospráva, věčně jezdím, koncertuji a stravuji se po benzínkách, nějaké bagety. Ve studiu zase pořád sedím na zadku, takže jsem svému tělu zatím vděčná, že se drží tak štíhlé…“

Mluvila jste o české stravě, vy jste ale dlouho pobývala ve Francii, přivezla jste si sem nějaké tamní stravovací zvyky?

„To ano, hodně ráda vařím a peču, také nějaká francouzská jídla, například slaný vajíčkový dortík se sýrem a slaninou. Pak také dělám doma raklety. Máme takovou malou pec, kterou zapojíme do zásuvky, dáme si ji doprostřed stolu a opékáme si na ní maso a zeleninu. To pak dáme na talíř a polijeme třeba roztaveným sýrem. Také mám ráda fondue a podobná jídla. Ale už jsem skoro pátým rokem v Čechách, takže jsem už zase Češka a vařím česká jídla.“

Umíte třeba svíčkovou?

„Ano, tu zvládnu, vůbec dělám ráda omáčky, rajskou, guláše.“

Když jsme ještě u krásy těla, chodíte na kosmetiku?

„Ne nechodím, dělám si kosmetičku sama. (usmívá se) A co se týče vlasů, tak chodím jednou za dva měsíce na barvení.“

Teď máte hodně tmavé vlasy, jakou máte přírodní barvu?

„Světle hnědou, nebo takovou špinavou blond, jak se říká.“

Takže jste trochu utekla od blond, nechtěl jste být blondýnou?

„Ne, nechtěla.“

Kvůli možným vtípkům, nebo prostě proto, že se vám blond vlasy nelíbí?

„Takhle mi to přijde zajímavější.“

Iva Frühlingová
Narodila se 11. 5. 1982 v Litvínově. Její tatínek se amatérsky, ale s o to větším zápalem se věnuje malování a sochařině, píše a hraje na kytaru. Ivinu maminku také oslovují múzy a jejími koníčky je vedle sportu psaní příběhů, próz a básniček, a tanec. Ivin dědeček z otcovy strany se narodil ve Francii. Ve 14ti letech se do Paříže Iva dostala díky konkurzu francouzské modelingové agentury. Od té doby žila v Paříži, kde zpívala ve skupině Turn Over. Její první sólové album s názvem Litvínov zaznamenalo ve Francii a Belgii mimořádně příznivý ohlas a nasazené singly úspěšně bodovaly v hitparádách v obou zmíněných zemích. Albu se velice dobře dařilo i v Česku a získalo zlatou a platinovou desku. V roce 2004 se Iva Frühlingová přestěhovala z Paříže zpátky do České republiky. Vydala další dvě desky, nyní připravuje nový projekt. Poprvé v češtině.

Co oblečení, sledujete módu, oblékáte se podle posledních trendů?

„Trendy nesleduji, ani na to nemám čas, prostě mám takový můj styl, nosím, co je mi pohodlné, většinou džíny a trička, pásek a různé doplňky, u triček se mi líbí, když jsou volnější a neobepínají moc postavu. Co se týče oblečení, co se tady v Čechách nosí, tak to jsou modely od návrhářky Denisy Nové, se kterou hodně spolupracuji a dělá mi i oblečení na koncerty.“

Můžete srovnávat to, co se nosí u nás a ve Francii?

„Ano a myslím si, že v Čechách, když se chce holka pěkně obléknout, tak má pocit, že musí vypadat vyzývavě. Ale tak to přece vůbec není, nejde o to mít na sobě minisukni a hluboký výstřih! Mně se právě na Francouzkách vždycky líbilo, že dokážou být sexy, aniž by něco musely ukazovat.“

Tak Češi jsou přece jen jiné nátury…

„To máte pravdu, co se týče české povahy, tak Češi jsou vůbec takoví otevřenější, a to vidím i na sobě, jak na sebe všechno vykecám, jsem taková otevřená. Francouzi jsou proti nám mnohem rezervovanější.“

Jaké je postavení žen u nás a ve Francii, cítíte rozdíl?

„Ano, je to velký rozdíl a my jsme tady v Čechách ještě zdaleka nedošli k tomu stavu, který je ve Francii, tam se nedělají vtípky, že ženy něco neumějí dělat, nikdo se neděsí ženy za volantem. Navíc ve Francii podle mě jsou muži hodně galantní vůči ženám, a i když je tam rovnoprávnost, tak vám muž otevře dveře a podrží kabát. Jako emancipovaná žena jsem si dřív říkala, že si přece ten kabát mohu obléct sama, a teď čím jsem starší, tím si toho víc vážím.“

V Čechách už podle vás gentlemani vymřeli?

„Určitě tady není to gentlemanství tak silné. A zpočátku jsem třeba vůbec nechápala, když jsem seděla s klukama v hospodě, a oni mluvili o své „staré“, tak mi to přišlo pro ty ženy takové urážlivé. Přišlo mi, že tak mluví jen proto, že tak mluví i ti ostatní muži. A to mi přijde strašně primitivní.“