Nad tou agenturní zprávou nezbývá než žasnout. Proč v italských lesích umírá víc lidí než na přilehlých silnicích? A jak je možné, že u nás – kde houbaří tři čtvrtiny obyvatelstva – jsou podobná úmrtí prakticky neznámá?
Jen ať mě nikdo nevidí
Vysvětlení záhadné epidemie houbařských úmrtí je nakonec jednodušší, než by se dalo čekat. Ne, neřádí tu vraždící lupič klouzků a poddubáků. To si jen shánčliví obyvatelé severu Apeninského poloostrova, kteří jsou mentalitou dost podobní Čechům, tvrdě chrání svá „dědičná naleziště“.
Do houborodých podhůří Alp proto vyrážejí navečer, aby nikdo neviděl, kde mají svá tajná místa. Jenomže v šeru pak často uklouznou a spadnou do strže či propasti. Právě tak skončila většina nešťastných houbařů – třeba Gianna M. (65), která se zřítila ze skály vysoké 40 metrů.
Sankce za porušení předpisů jsou přitom dost bolestivé. Účast na kolektivním houbařském výšlapu může skončit týdnem vězení a pokutou v přepočtu 20 000 Kč, sběr příliš mladých hub nebo v množství více než dva kilogramy najednou se trestá pokutou 3 000 Kč.
Italští sběrači, pro něž italské cestovky pořádají houbařské zájezdy, proto stále častěji zajíždějí do rakouského vnitrozemí, kde se na dodržování předpisů přísně nehledí. Je však jen otázka času, kdy majitelé lesů přitvrdí i tam. Svědčí o tom množící se články v rakouském tisku, které „plundrování“ lesů zuřivě odsuzují. A potom kdoví – třeba budeme v lese u Humpolce potkávat pilně sbírající snědé jižany…