Co může být na stáří veselého, je jedno z témat, které spolu probíráme: kromě mužů, nezralosti ducha, závisti, štíhlosti a čehosi křehkého, co právě prožívá.

Kdy se u spisovatelky a scenáristky, která chrlí úspěšné vztahové story, zrodil nápad psát o domově důchodců?

To vím přesně. Jednou jsem jela na autorské čtení až na Moravu do jedné knihovny, poslali pro mě auto a řidič s sebou měl přítelkyni, která pracovala v domově důchodců. Celou dobu jsme si o její práci povídali a já zjistila, že je to neuvěřitelně košaté téma, jaké jsem znala ze života.

Teď třeba z toho, že mi postupně znovu vyjdou všechny knížky s novými obálkami Jana Saudka, že mi vyjde knížka básniček Moje duše na cibulce, i když poezii prý nikdo nečte. To je pro mě výzva. Hodlám si splnit další sen a vydat básničkový bestseller.

O čem momentálně ještě sníte?

To je moje velké tajemství.

Týká se vztahu?

Týká se lásky. Existuje něco křehkého, co mi dělá radost.

A co řešíte v reálu?

Musím honem přestat psát básničky a začít zase vydělávat.

Teď máte nové citové ambice. Zažila jste někdy krize, nebo jste už dost otřískaná?

Jsem otřískaná šíleně, ale protože jsem mimoňka, jsem taky nepoučitelná. A těší mě to, doufám, že zůstanu otevřená všem neopatrným životním příběhům. Děti vyrostly, lecčehos jsem dosáhla. Přála jsem si mít dvě princezny, nechtěla jsem, aby dcery odnesly, že jsem si špatně vybrala životního partnera.

Hroutila jsem se, absolvovala psychoterapie, nejsem vůbec ta statečná žena, za kterou mě někdy média vydávala. Ale teď už hrdinka být nemusím, připadám si svobodná, konečně bydlím sama, mám poprvé v životě pracovnu a vlastně si můžu dělat, co chci. Dokonce se mým životem prolne někdo, s kým můžu být otevřená neopatrným příběhům...