Jenže jakmile tento introvert s pohledem hypnotizéra začne vyprávět, dojde vám, že mluvíte s mužem, který má odžito opravdu hodně.
V kinech právě běží film Můj vysvlečenej deník, kde hrajete otce trochu problematické sedmnáctileté holky. Taky jste v pubertě dělal doma potíže?
Já jsem snad ani neměl pubertu, dokonce si nevzpomínám, že bych mutoval. Samozřejmě jsem si prožil několik let, kdy jsem tápal. Nemyslím tím, že bych hledal sexuální orientaci, v tom jsem měl jasno už od kolébky, ale střídala se u mě hyperaktivita s melancholickými náladami… Myslím, že jsem nikdy nebyl takový ten problematický puberťák.
Rodičům jste nevzdoroval?
Ne. Možná z toho důvodu, že můj vztah s otcem nikdy nebyl právě nejvřelejší. A mámu jsem se snažil šetřit, protože jsem věděl, že jedno dítě přede mnou ztratila. Teď zpětně si uvědomuju, že každý můj neúspěch nesla zbytečně moc osobně, a dokonce se to projevovalo i na její fysis.
Například jsem se dozvěděl o masovém vrahovi, který se jmenoval Roubal, žil v jižních Čechách na samotě, které se říkalo Pohádka, a tam brutálně vraždil své oběti. Byli jsme se tam se ženou podívat a musím říct, že i když tam místo usedlosti zůstaly už jenom rozvaliny, necítili jsme se zrovna příjemně. Přivezl jsem si odtamtud na památku kámen.
Dnes máte rodinu, ale dlouho jste žil sám. Má život o samotě nějaké výhody?
Já jsem vlastně nikdy nebyl tak úplně sám. Vždycky jsem měl vedle sebe nějakou partnerku a vždycky jsem si myslel, že je to na celý život. Pak jsem potkal maminku své první dcery, žili jsme spolu sedm let a vypadalo to hodně vážně. Jenže nakonec jsme se rozešli a já byl dva roky skutečně sám. Potom jsem potkal Antonii, maminku své druhé dcery…
Já to vlastně vnímám tak, že člověk je vždycky sám, někdy víc a někdy míň. Ale musím říct, že momentálně - a už to trvá docela dlouho -prožívám fakt šťastné období. Myslím si, že jsem našel ženu svého života. A jestli mě někdy potká to neštěstí, že se rozejdeme, tak už si nikoho dalšího hledat nebudu.