Wikipedie definuje hygienu jako dodržování zásad pro uchování zdraví a prevence infekčních onemocnění. V dnešní době se toto slovo spojilo především s mytím rukou, když se snažíme předejít jakékoli nákaze, jež se přenáší dotykem kontaminované plochy. Za vnější znak dobré hygieny lze také považovat čisté tělo, oblečení a nulový zápachu. V minulosti, především ve středověku, tomu ale bylo jinak. Voda byla považována za strůjce nákazy. Až Marie Antoinetta edukovala francouzský dvůr v oblasti pravidelné koupele.
Během 19. století prošla společnost hygienickou renesancí. Může za to především průmyslová revoluce a zlepšení sociální situace. Lidé se přesouvali z vesnic do měst a začala se formovat střední třída. Celkově se otevíraly možnosti ke zlepšení ekonomické situace, a ta měla za následek změnu přemýšlení o vlastních potřebách. Člověk se už nemusel starat pouze o to, jak přežít, ale začal uvažovat o vzdělání, volném čase, módě... A také o hygieně. Nové pracovní pozice, jako inženýři, úředníci, prodavači nebo bankéři a funkce středostavovských žen, které svůj čas naplňovaly charitou a "čajemi o páté", postupně zformovaly zvyk každodenního mytí a starostlivosti o oblečení. Hygienické návyky se pak přenášely z generace na generaci.
Na konci 19. století si tak i ženy nižších vrstev vyráběly doma mýdlo a voňavky z okvětních lístků. Ne aby přebily tělesný pach, jak tomu bylo v 18. století běžnou praxí, ale aby sobě dodaly jakýsi punc čistoty. Silná umělá vůně totiž představovala atribut neřesti. Koupel v běžných domácnostech na přelomu 19. a 20. století vypadala podobně, jak to vidíme v některých pohádkách. Většinou se omyl pouze obličej, krk a zřídka i část prsou. Ženy však měly tendenci se více "drhnout". V dobových knížkách se totiž psalo, že jedině tak bude mít dívka růžovou a svěží pokožku. Vlasy, které v této době musely být dlouhé a byly znakem ženskosti, se však vodou neoplachovaly. Jako hlavní náčiní k péči o vlasy dlouho postačoval hřeben a otrubový či škrobový prášek, sloužící jako suchý šampon. Oproti tomu čištění zubů již bylo zažité a i děti se učily denně si mýt zuby ráno, po obědě a večer. (Zdroj: Jana Kalvasová, Lidé a voda. Příspěvek k dějinám osobní hygieny přelomu 19. a 20. století)
S nástupem reklamy se do každodenní hygieny zařazovalo i použití různých kosmetických přípravků, které ale v době na přelomu 19. a 20. století byly spíše pro pokožku škodlivé. Pěkně voněly, což se mnoha ženám líbilo. Jako zaručený prostředek krásy bylo ale v roce 1895 doporučováno jediné: voda a častá koupel. "Krásná pleť zachová se takto: Večer před spaním umyje se obličej, krk, rámě a ruce jemným mýdlem (mandlovým, benátským, anebo ještě lépe medicínským) v teplé vodě. Pak se v těch místech kůže tře měkkým flanelem pomydleným, načež se opláchne studenou vodou a osuší měkkým ručníkem. Ráno se totéž opakuje, ale kůže se myje hrubší žínkou nenamydlenou a ledově studenou vodou. Po té se kůže tře drsným ručníkem hodně silně, až uschne. To se pravidelně denně má konati. Tím se prý zachová zdraví, svěžest a krása až do pozdního věku."(Zdroj: Z rubriky Aforismy o ženách (Lada 1895, s. 92.)
