Když jsme byly malé, stačily nám k uzavření kamarádství hezké formičky na bábovičky. Ve škole posílání milostných psaníček třídním fešákům a na střední pak snaha o vytvoření té správné imidž. Dnes se ale nové kamarádky hledají o něco hůř.

Možná se vám vybaví častá otázka z dětství a mládí: „Co ráda posloucháš?“ Na začátek nového kamarádství stačila jen ta správná odpověď. Mezitím jsme dospěly a na tom, jestli zbožňujeme „depešáky“ nebo „škorpióny“, až tak moc nesejde.

Že by se v dospělosti naše nároky na kamarádství snižovaly? Spíš naopak. Společný hudební vkus není na škodu, ale nejvíc se cení důvěra, upřímnost, srdečnost, laskavost, schopnost naslouchat a povzbudit.

„Dětská přátelství se uzavírají rychle, stačí pár hodin na hřišti. Vznikají spontánně a emotivně na základě her a společných zájmů o konkrétní věci,“ říká psycholožka Zuzana Slezáková. „Ve zralém věku jsme při hledání nové důvěrné kamarádky opatrnější, k emocím se přidává i rozumové zvažování, víc si zakládáme na zásadách a podmínkách přátelství. V dospělosti jsme prostě víc vybíravé a blízká přátelství uzavíráme pomaleji.

Jedna tady, druhá tam

Říká se, že nejlepší kamarádky si většinou najdeme v dětství nebo na studiích. Čili tehdy, kdy nám ke kamarádství stačí zmiňovaný třídní krasavec nebo členství ve fanklubu Madonny. Jak je vůbec možné, že taková přátelství přetrvají desetiletí?

„Hodnotná kamarádství jsou založená na dlouhodobém poznání a tento předpoklad splňují právě vztahy z mládí,“ vysvětluje psycholožka Slezáková. Bylo by ale naivní očekávat, že přátelství uzavřené ve školní lavici vydrží bez poskvrny až do důchodu.

„Ke konci puberty se kamarádství často rozplývá a do té doby nerozlučné kamarádky se vydávají jinými směry. Přijde střední škola, vysoká, první zaměstnání, cesta do zahraničí, manžel, děti... Jedna se vdala možná hned po maturitě a má už třetí dítě, druhá prožívá první mateřství, a jednoho pěkného dne se setkají kdesi v parku na hřišti a opět mají něco společného.

Emocionální vazby se oživí a najednou se zdá, jakoby se ty dvě neviděly jen týden. To je na takovém kamarádství nejcennější. Přátelství, ke kterému se dokážeme vrátit a které má i po nějaké době význam, je třeba opatrovat a hýčkat.“

Aspoň jedno krátké setkání s kamarádkou u kávy nebo telefonát jednou za pár dnů se vám určitě vyplatí. A to i tehdy, když pracujete na důležitém projektu, máte fůru starostí s dětmi nebo manželem. Protože jinak jednoho krásného dne zjistíte, že vám žádná blízká duše nezůstala

Kámošky z dětství

Nejsnazší způsob, jak si najít kamarádku, je oživení starých vazeb z minulosti. Vzpomínáte často na nejlepší kamarádku ze základky? Tak proč se jí neozvat? Telefonní číslo byste možná někde v mobilu našly, ale na zavolání vám chybí odvaha.

Je to škoda, protože vaše dávná přítelkyně na vás myslí možná stejně intenzivně jako vy na ni. Určité riziko, že se z ní stala nafoukaná slepice, tu sice je, ale je celkem pravděpodobné, že se po několika rozpačitých frázích rozpovídáte tak, jakoby vás od posledního setkání nedělilo několik let, ale pár hodin.

Podobnou zkušenost má i Helena ze Žatce: „S mojí kamarádkou z dětství jsme se kdysi přestaly vídat, šly jsme každá jinou cestou. Osud nás dal dohromady až tehdy, kdy se mi narodil syn a přítelkyni dcera. Tak jsem se prostě odhodlala, vyťukala číslo a ozvala se jí s větou, jestli nechce náhodou poznat mého syna a já že bych ráda viděla její ratolest. Takhle jsme se zase sblížily a naše kamarádství trvá doteď, i když nám k dětem přibyla i vnoučata. Naše setkání jsou plná smíchu a nadšení a dost nám vadí, že spolu nemůžeme pobýt delší dobu.“

Takové kamarádství zažijete v životě jen jednou, možná dvakrát. Byla by škoda je promeškat kvůli obavám z trapných momentů ticha.
Pokud se přeci jen neumíte odhodlat, zkuste internetové sociální stránky, jako jsou Facebook, Twitter, Skype, ICQ, LinkedIn, Spolužáci a další.

Ať už žije vaše ztracená kamarádka někde v Austrálii, nebo se vdala na druhý konec republiky, je šance, že ji na jedné ze sítí odchytíte a možná se i za pár měsíců setkáte.

Musíte se osmělit

Někdy ale staré kontakty z nejrůznějších důvodů obnovit nedokážete nebo nechcete. Možná jste se ocitly v cizím městě, kde zatím nikoho neznáte, možná jste zůstaly v rodné vísce a vaše kamarádky se rozběhly po světě. I v dospělosti si ale můžete najít přítelkyni, jen to možná půjde o něco obtížněji než v dětství.

„Rozhodně je třeba hledat všechny možnosti setkávání se s rovnocennými partnerkami,“ radí psycholožka Slezáková. „Pokud máte dítě, tak u lékaře, na hřišti nebo v mateřském centru se nabízí dostatek příležitostí k seznámení s dalšími maminkami.

Svou krevní skupinu můžete hledat i mezi kolegy nebo přítelkyněmi manželových kolegů. Důležité je nebát se vyrazit do společnosti, oťukávat si okolí, setkávat se s lidmi při jakékoli příležitosti, která se naskytne.“

Pokud nepatříte mezi společenské typy a cítíte se lépe mezi čtyřmi stěnami s knížkou v ruce, nezůstává vám nic jiného, než se přemoct. „Uzavřené povahy by možná často chtěly navázat kontakt s nějakým sympatickým člověkem, ale brzdí je stydlivost. Dá se to překonat jenom tak, že půjdete proti svému přirozenému ostychu a přinutíte se být aspoň trochu společenské.

Se stoupajícím počtem zkušeností ustoupí i počáteční blok a navazování nových známostí vám půjde mnohem lépe,“ radí Zuzana Slezáková a dodává: „Každému bych doporučila neustále se kolem sebe rozhlížet a hledat spřízněné duše. Neuzavírejte se před lidmi, protože s každým vztahem v životě jenom získáte.“

Kde a jak JI najít

  • Zapište se do kurzu zumby, salsy nebo tanga. Nevadí, že nemáte tanečního partnera. Neřeší to ani ostatní ženy, kterých bývá na tanečních kurzech většina. Pro nesportovně založené typy je vhodný nějaký jazykový kurz, rukodělný seminář atd.
  • Máte v práci kolegyni, o které si myslíte, že se s ní dá trávit více než osm pracovních hodin denně? Zkuste si spolu popovídat u kávy z automatu. Kdyby něco, deset minut tlachání zvládnete i s tou nejnudnější společnicí.
  • Jste-li matkou na mateřské, máte napůl vyhráno. Na dětských hřištích, v parcích, mateřských školkách nebo akcích pro děti narazíte na desítky žen, z nichž některé touží po kamarádce stejně tak jako vy.
  • Dalším vhodným prostředkem k seznámení je vlastní pes. Nejlépe takový, který neštěká a nekouše. Pak už jenom stačí zajít na místo, kde se procházejí jiné pejskařky se svými miláčky.
  • Sedněte si k internetu a zapátrejte na Facebooku. Za krátkou dobu budete mít na kontě několik ztracených kamarádek z dětství i pubertálních let. K zahození nejsou ani různá diskuzní fóra, případně seznamka.

Příběhy našich čtenářek: Žaneta K., Praha 4, 35 let

Přátelství neleží na chodníku

O kamarády jsem během prvních pár let, co jsem byla v Anglii, neměla nouzi. Sice to nikdy netrvalo moc dlouho, ale samotu jsem nepoznala. Bydlela jsem ve velkém domě spolu s dalšími Čechy, se kterými jsem se dělila jak o nájem, tak o radosti a starosti.

Později jsem se vdala a s manželem jsme si vystačili sami, pokud nepočítám občasné návštěvy u společných známých a nedělní výlety k jeho rodičům. Problém nastal až po našem rozvodu, kdy jsem zůstala sama s tříletým synem. Přestěhovala jsem se do domu, který se zdá obrovský a prázdný.

Situace se změnila při rozjezdu vlastního obchůdku, do kterého jsem si našla výpomoc v podobě holčiny z Čech, ze které se stala postupně i fajn kamarádka. Když se ale před pěti lety odstěhovala ke svému příteli, začala mě znovu trápit samota. Tehdy jsem si řekla, že zkusím internet a sociální sítě. Ty mi přinesly nové kontakty a můj společenský život se opět začal pomalu rozbíhat.

Vytvořit si okruh přátel mi trvalo docela dlouho. Dnes už vím, že udržet si přátelství není jednoduché, protože každý máme svůj život, rodinu a zaměstnání.

O to víc si svých přátel vážím a trvám na pravidelných akcích a setkáních. S vdanou kamarádkou chodíme v týdnu na kávičky a prolejzáme obchody, se svobodnou pak o víkendech navštěvujeme oblíbené kluby. S partou chodíme v neděli na salsu, grilujeme na zahradě nebo sedíme jen tak u vínka.

Lidem, kteří jsou bez kamarádů, bych doporučila hlavně internet a nebát se přijmout pozvání na kávu od kolegů nebo známých. Když žádné nepřichází, je třeba sebrat odvahu a zavolat jako první.“

Marcela, Tachov, 44 let

Našly jsme k sobě cestu

„Před lety jsem se hodně skamarádila s kolegyní Ivanou. Pracovaly jsme spolu v účtárně jednoho velkého podniku a jak roky běžely, zjišťovaly jsme o sobě stále víc a došlo nám, že máme spoustu společných zájmů, často i názorů na věc.

Když jsme zajistily rodiny, vyrážely jsme spolu na nákupy, drink, do fitka i do kina. Jely jsme spolu dokonce i k moři, obě naše rodiny. Jenže můj tehdejší manžel, se kterým jsem se pak s chutí rozvedla, byl hodně žárlivý a zdálo se mu, že mě muž Ivany balí a mně že se to líbí. Byl to naprostý nesmysl.

Jenže vysvětlujte to člověku, který nechce vidět pravdu. Naše „báječná“ dovolená dopadla tak, že jsme se celý pobyt jen hádali a do Čech jsme se vraceli každá rodina po vlastní ose.

Cítila jsem, že se nějaký stín vkradl i mezi mě a Ivanu - už nebyla v kanceláři taková pohoda jako dřív. Neuplynulo ani půl roku, kolegyně dala výpověď a začala pracovat v jiném městě. Tím skončil veškerý kontakt a já ji neviděla dlouhých 13 let.

Čas od času jsem si na ni vzpomněla, ale nenašla jsem odvahu jí zavolat. Myslela jsem, že když se ozvu jako první, dám najevo, že se cítím vinná. Tak jsem to nechala být. Až jednou jsem šla na šperkařský kurz, a koho nevidím sedět u stolu? Ivanu!

Zprvu jsme nevěděly, jak se bavit, ale pak ledy roztály. Všechno jsme si – teď už s chladnou hlavou - vysvětlily a náš vztah se narovnal. Mám pocit, že jsme navázaly tam, kde jsme kdysi skončily. Jsem moc ráda, že je kamarádka zase zpět v mém životě. Chyběla mi.“