HELENA VONDRÁČKOVÁ je stálicí české hudební scény. Při jejím elánu a mladistvé vizáži by jen málokdo hádal, že koncem června oslavila 64. narozeniny. Během své pětačtyřicetileté kariéry nazpívala přes dvě stovky písní, prodala kolem šesti milionů desek, koncertovala v mnoha zemích světa a posbírala bezpočet cen. V posledních měsících však také čelila mediální smršti za to, že se pořád soudí. Dokonce o miliony korun. Ona však tvrdí, že ani tak nejde o peníze, jako o to, zastavit lži a pomluvy některých bulvárních časopisů, které jí už deset let kazí pověst. Vzhledem k tomu, že jí začaly ubližovat i pracovně, došli s manželem, který je zároveň jejím manažerem, k tomu, že je třeba to zastavit. Proto ty soudy. Naštěstí se situace už natolik uklidnila, že Helena má opět spoustu nabídek na koncertování doma i v zahraničí a vyprodaná představení.

Nejen koncerty jsou váš život. Prý jste také velká milovnice psů?
To tedy ano! Ještě u rodičů jsme měli temperamentního foxteriéra Bobíka, který strašně zlobil. Pořád utíkal a občas sousedům zakousl nějakého opeřence. Pak, to už jsem byla v divadle Rokoko, jsem si od herce Míly Bedrny vzala štěně kokršpaněla, miloučkou fenečku Corinu. Měla jsem ji třináct let. Kokrům jsem zůstala věrná, dokud jsem se nenastěhovala do Řitky. Můj první manžel mě přesvědčoval, že k domu a zahradě patří velký pes, ale já váhala, až to za nás rozhodl osud. Nedaleko odsud někdo vyhodil z auta fenu vlčáka. Potulovala se po okolí, a tak jsme ji odchytili a nechali si ji. Podle veterináře jí bylo jen něco málo přes rok. Dostala jméno Bella a byla nám za naši lásku hrozně moc vděčná. A také nám brzy porodila dvanáct štěňat. Naštěstí se nám je podařilo rozdat, jenže ona byla moc temperamentní, občas utekla ze zahrady, takže já stále jen rodila štěňata a dávala inzeráty na mláďata. Byl to mazec.

Na německé ovčáky jste ale nezanevřela. Jeden mě vítal u branky.
Teď máme Elsu, „dračici“ z policejního vrhu. Má výcvik, hlídá, je chytrá, má ráda děti a je hodně zvědavá. Když přijdu z nákupu, hned má hlavu v tašce, co že jsem to přinesla. Miluje vodu a strašně ráda plave. Na našem hausbótu na Slapech se vyřádí.

Čekala bych, že budete trávit volno na luxusních místech u moře v cizině, a vy na Slapech!
K moři samozřejmě jezdíme, ale řeka mě provázela od dětství. Jsem Rak, vodu mám ve znamení. Vyrůstala jsem ve Slatiňanech, v domě nad řekou Chrudimkou, a první můj sport bylo plavání. Každý rok jsem jezdila na vodácký tábor na Vranovskou přehradu, později jsem byla také vodácká instruktorka. Když jsme si tady na Slapech pořídili hausbót, tak jsem sladké vodě zase přišla na chuť.

Čí to byl nápad, pořídit si hausbót?
Manželův. Já si zpočátku říkala – zase další domácnost, jak to budu stíhat? Ale rychle jsem si to tady zamilovala. Jezdím na kajaku, chytám ryby, chodím na houby, s Elsou na procházky nebo jezdíme na pramici. Někdy je to i dobrodružné. Jednou jsme pluli všichni tři, ona seděla vpředu a nějaký šílenec s velkou lodí ve skluzu udělal tak obrovské vlny, že jsme byli zlití od hlavy až k patě. Elsa to ustála, na lodi se udržela, jen my museli kvapem vylévat vodu, abychom se nepotopili.