Diskutujte: Líbí se vám dokumenty režisérky Heleny Třeštíkové? Nechali byste ji nějaký natočit třeba o vaší rodině?
Proč se známé režisérce daří tak úspěšně pronikat do lidských duší a pracovat s životními příběhy, pochopí každý, kdo má to štěstí s ní přijít do osobního kontaktu. Je otevřená, moudrá a neuvěřitelně skromná...
Celý život zachycujete životy druhých, ale ten váš explicitně vůbec ne. Není vám to líto? Přála byste si, aby někdo natočil časosběrný dokument o vás?
Líto mi to není a myslím, že bych si to ani nepřála. Nejsem na to vhodný typ. Před kamerou jsem byla vždy neautentická. A právě autentičnost je v dokumentu velmi důležitá.
Pokud by k tomu přece jen došlo, jaká by byla Manželská etuda Třeštíkových?
Bez zásadnějších vzruchů. Jsme spolu s manželem už dost dlouho, třicet sedm let. Určitě by byl v té etudě zachycen příchod dětí a problémy pracující ženy, která se snaží propojit rodinu s kariérou. Jak se říká, že ve správném životopise musí být nějaké těžké období, tak v mém případě to byly asi tyto začátky .
Problematiku domácnost a děti versus profesní kariéra řeší obrovská spousta žen. Jak jste v ní vy osobně našla harmonii?
Já jsem v tom vyrostla. Moje máma byla výtvarnice, celý život pracovala a mě jako dítě často hlídala babička. V životě by mě tedy nenapadlo, že něco nemůžu, protože jsem ženská. Téma práce a mateřství bylo vyřešeno už v té předchozí generaci. A podobný model fungoval i v rodině mého muže. Takže když jsme se seznámili a já zrovna končila FAMU, nepadlo jediné slovo o tom, že bych někdy neměla pracovat.
Naopak, manžel vás v práci podporuje a často se do ní sám zapojuje jako dramaturg. Takový velkorysý muž je asi pro ženu životní výhrou...
Určitě. Přesně jak říkáte.
S vašimi dětmi dnes máte kamarádský vztah, obě jsou ve svých profesích úspěšné, na řadě vašich projektů se podílejí. Jste dobrým příkladem toho, že když se žena stoprocentně neobětuje rodině, ale zachová si „svůj život“, ve finále může jako matka předat dětem mnohem více...
Děti vždy žily tím, co jsme já i můj muž dělali. Práce do našeho rodinného života vstupovala přirozeným způsobem, nikdy to nebylo nějak zásadně rušivé. Na to, jak to ovlivnilo děti, byste se ale museli zeptat jich samotných. Já doufám, že to pro ně bylo inspirativní.
Myslíte, že k takovému poměrně idylickému fungování rodiny přispěla i vaše reflexe osudů lidí, se kterými jste točila?
Když člověk dělá takové projekty, všímá si toho, jak lidé žijí, komunikují... Přicházejí k němu témata, která by ho v jiné profesi asi ani nenapadla, vůbec by je neřešil. Kdybych to měla shrnout, tak mě moje práce vede k toleranci. Často zažívám mezní situace, sleduju lidi z okraje společnosti, u kterých by si někdo jen odpliv a vůbec by mu nestáli za chvilku pozornosti. Mně naopak připadá, že každý je něčím zajímavý a věnovat mu pozornost může být přínosné. S tématy, které mě potkávají ve filmu, se snažím pracovat i ve svém životě a určité situace v něm díky tomu mnohem lépe snáším.
S vašimi nejbližšími o své práci často diskutujete. V jakých momentech je pro vás jejich názor nejdůležitější?
Nejvýraznější období ptaní bývá ve střižně, kdy film začíná mít nějaký tvar. Všichni samozřejmě vědí, co dělám, už v průběhu natáčení, během stříhání je ale jejich zpětná vazba klíčová. U časosběrného dokumentu máte totiž obrovské množství materiálu a možností, a tak je tato fáze mnohem náročnější než u hraných filmů nebo klasických, jednorázově natočených dokumentů.
Nakolik rodina ovlivnila finální podobu vašeho nejnovějšího filmu Soukromý vesmír?
Můj muž tam zasáhnul naprosto zásadně. Tím, že se natáčelo třicet sedm let, se nabízela celá řada způsobů, jak to pojmout, která témata akcentovat a co úplně vynechat. Navrhla jsem tvar, kde byla kromě manželského páru a jejich prvorozeného dítěte, které celou dobu sledujeme, v závěru z určitého důvodu exponovaná také sekundární rodina jejich druhého dítěte. Můj muž ale přišel s tím, že tahle linka nefunguje, protože příliš rozmělňuje konec filmu. Navrhnul změny, které mi v tu chvíli přišly hodně revoluční, a i když jsem tehdy jeho negativní reflexy těžce nesla, dneska jsem za to řešení ráda. Jak řekl Goethe: „Kdo chce nudit, řekne vše.“ Uvědomila jsem si, že ten film funguje nejen tím, co v něm je, ale i tím, co v něm není.
Čím je pro vás tento film výjimečný?
Začala jsem s ním svoji profesionální praxi. Původně jsem natočila patnáctiminutový dokument o tom, jak ženu mění mateřství. Když jsem ho v roce 1975 dokončila, rozhodla jsem se sledovat to dítě a rodinu dál; na vlastní pěst, bez oficiální podpory. Bylo to poprvé, co jsem si uvědomila možnosti „čas a film“ - že film může zaznamenat změny, které se v životě dějí, a tím, že se to potom zhustí, by to mohlo být zajímavé. Moje úvaha byla absolutně nepodložená praxí jak mojí, tak kohokoliv jiného, protože v té době tady nikdo nic takového nedělal. To rozhodnutí bylo trochu šílené, vůbec jsem netušila, co z toho bude. Hledala jsem svoje možnosti a cesty. Myslím, že je vždy hrozně důležité, aby si dokumentarista ujasnil, co je on, jaké jsou jeho schopnosti a jeho tendence, jakým způsobem chce film dělat. A to platí obecně pro jakoukoliv profesi. Já jsem se tehdy našla.
Dobrý dokumentarista není jen filmař, ale i sociolog, psycholog...
Já sama sebe definuju jako kronikář, přičemž jsem se omezila na Českou republiku, lidské příběhy a sociální témata. Sociologie v tom trochu je, i když ta většinou pracuje s více vzorky. Ale vždy se snažím věnovat tématům, která zachycují dobu a dobové tendence. To byla odjakživa moje základní idea. V rozhovorech s lidmi, se kterými točím, by se daly najít aspekty psychologie, ale byla bych příliš troufalá, kdybych se nazývala psychologem. I když se určitě snažím přemýšlet, jak to udělat co nejautentičtější a nejpravdivější, jak odstranit všechny rušivé prvky, které ty lidi příliš rozptylují, jak zařídit, aby tolik nevnímali, že se točí.
Velká psychologická hra je podle mě například v tom, že se vám podaří zachytit lidi takové, jací opravdu jsou, a ne, jací si přejí být.
Jací si přejí být a jak se ukazují - to je velký problém dokumentu. A druhý problém je, aby to nebylo tak, jak si je představuju já. Je třeba se snažit do postav proniknout, k čemuž samozřejmě časosběrná metoda pomáhá. Když se s lidmi setkáváte opakovaně, ukážou se po čase témata, která při jednorázových setkáních zůstávají skrytá. Moje zkušenost je, že lidé bývají často mnohem složitější, než je například píše hraný film. Nejsou to typy a člověk by se neměl nechávat svést zkratkami.
Je i tohle objevování hlubin lidských duší důvodem, proč vás scénář života baví více než ten vykonstruovaný?
Určitě. Nikdy bych nedělala hraný film, ten jde úplně mimo mně. Jako divák se na něj ráda podívám, ale vytvářet umělé, vymyšlené příběhy by mě nebavilo. Pro mě je nejzajímavější zachycovat realitu a snažit se pochopit témata svých filmových postav.
Napadá mě, že vám v tom možná pomáhá také skutečnost, že jste jako žena více empatická...
I mezi svými kolegyněmi dokumentaristkami zjišťuju, že ženy mají určitě větší sklon naslouchat a zabývají se intimnějšími příběhy. Muži řeší spíš velká globální témata. Ale je to hodně zjednodušeně řečeno.
Jaké to je, pracovat na něčem několik desítek let a nebýt si tak dlouho jistá výsledkem?
Mně dlouhodobost vůbec nevadí, naopak mě těší. Složitý byl samozřejmě začátek – i když se něco dělo, nebyl žádný výsledek. Teď, když už to dělám dlouho, je situace jiná. Ale rozhodně nemám pocit, že bych už všechno věděla. Naopak, tahle práce vás spíš neustále znejisťuje, pořád o všem pochybujete. Oproti některým kolegům jsem nikdy netrpěla tím, že jsou příběhy neustále rozjeté a já vlastně nikdy nemám čistý stůl. Spíš mám pocit, že s čistým stolem bych propadla depresi. Časosběrné dokumenty jsou specifický způsob práce, ze které si uděláte životní styl - v podstatě nikdy nejsem vypnutá, protože ve všech příbězích, které sleduju, se může každou chvíli dít něco, co bych měla natočit.
Co vlastně motivuje lidi k tomu, stát se postavou v dokumentu?
Motivace jsou různé, protože i ti lidé jsou různí. Někdo má radost, že si popovídá, někomu dělá dobře, že je mu věnována pozornost, někdo to bere jako formu psychoterapie. Ale je fakt, že se skrze natáčení vytvářejí dlouhodobé vztahy s historií. O těch lidech toho vím tolik, máme společné vzpomínky... Je to jako přátelství, které akorát nevzniká běžným způsobem. Zažila jsem před nějakou dobou zvláštní situaci: slavila jsem v Matu v rámci křtu DVD Manželské etudy svoje narozeniny. Kolegové s mojí dcerou Hankou tehdy bez mého vědomí pozvali skoro všechny postavy mých filmů. Ve chvíli, kdy se různě propojily mezi sebou i s mými kamarády, jsem si uvědomila, že ty postavy jsou součástí mého života a že oni to tak také vnímají.
Nestalo se vám někdy, že by některé z vašich postav najednou došlo, kolik lidí nahlédne do jejího intimního života, a chtěla z projektu na poslední chvíli utéct?
To se naštěstí nestalo nikdy. Ale stalo se, že když se dokončil projekt a po čase jsem se rozhodla v něm znovu pokračovat, někdo už do něj nechtěl znovu vstoupit. Což je příjemnější varianta, protože to bylo od začátku dané a čisté.
| Mezinárodně uznávaná režisérka Helena Třeštíková se specializuje na časosběrné dokumentární filmy, jejichž tématem jsou většinou životní cesty obyčejných lidí. Nejdéle, celých třicet sedm let, natáčela snímek Soukromý vesmír, který má premiéru 26. ledna. Mezi její neznámější díla patří Manželské etudy, Katka, Marcela (cena za nejlepší evropský dokument na mezinárodním festivalu v Seville), René (cena Evropské filmové akademie Prix Arte 2008) a cyklus Ženy na přelomu tisíciletí. Na FAMU, jejíž studium dokončila v roce 1975, se před deseti lety vrátila v roli pedagožky. V lednu 2007 se stala ministryní kultury, už po šestnácti dnech však rezignovala. Jejím životním partnerem je architekt Michael Třeštík, se kterým má dvě děti. Syn Tomáš je fotograf, dcera Hanka filmovou produkční. |
Chantal Poullain: Vytáhnu kotvu a odplouvám…