Přinejmenším tak vypadal. A teď mě slupne, protože jsem babička, a nejspíš už zbaštil i Adrianu, kterou jsem vyslala pro čerstvé rohlíky – napadlo mě. „Haf,“ pravilo znovu to stvoření a zaznělo to hluboce a temně. Chtěla jsem přibouchnout, ale v tu chvíli se zjevila vnučka s taškou pečiva a vesele zašveholila: „To je Vlček, babi. Takhle mu budeme říkat, už na to i slyší. Známe se od včerejška, potkala jsem ho v parku. Šel furt za mnou, měl děsnej hlad, tak jsem mu dala svou svačinu. Pak mě doprovodil až domů, ale já mu řekla, že ještě nesmí dál, že si to musím napřed domluvit s našima. Teda s tebou a s mámou a tátou. No tak, babi, nekoukej takhle a pozvi ho dál!“

Pravda je, že jsem koukala jak z jara, i když byla zima jako v ranci a napadl sníh. Já se totiž hrozně bojím velkých psů, protože mě v dětství jeden pokousal. Jenže milý Vlček vstoupil bez pozvání Adriance v patách a uvelebil se v kuchyni u kamen. Vnučka nelenila, našla misku, naplnila ji vodou a šoupla ji té obludě před čumák. Ta jí láskyplně olízla ruku. Když se dcera s manželem vrátili z práce, málem je trefil šlak. Adrianka seděla na zemi a mazlila se s tou příšerou, která ležela na zádech a vydávala jakési zvuky, zřejmě projevy blaha. „Určitě někomu schází,“ pravila dcera a statečně se jala hledat obojek. Vlček žádný neměl. „Nejspíš ho někdo vyhodil. Asi věděl proč,“ podotkl zeť.

Rodinná rada se usnesla, že psa vyfotíme a snímek vyvěsíme na všech viditelných místech. Někdo se určitě přihlásí. Mezitím ho odvedeme k veterináři, možná má čip, podle něhož by se dal majitel vystopovat. A taky ať se doktor podívá, zda je pes zdravý, a poradí nám čím ho krmit, než se objeví jeho pán. Jenže pes očipovaný nebyl, kartu na veterině neměl a jeho fotka visela na všech viditelných místech celé tři týdny, dokud ji sníh nepromáčel a vítr nepotrhal.

Nikdo se po něm nesháněl.

Rozhodli jsme se, že odvedeme hafana do útulku. Je třeba podotknout, že Adrianka byla z této porady vynechána. A jakmile to zjistila, spustila velký nářek. „Tak vy chcete dát Vlčka pryč a ani se mě nezeptáte. Je to můj pes, mě si našel a já ho nedám!“ Scéna jako z filmu. Adrianka sedí na zemi, vedle ní Vlček, drží ho kolem krku, slzičkami kropí hustou psí srst a on na nás kouká přesně těma prosebnýma očima, jaké se objevují na těch nemožně dojemných pohlednicích se čtyřnohými mazlíky.

Rodinná rada, tentokrát naopak za přítomnosti vnučky, leč bez mé maličkosti, rozhodla, že si Vlčka necháme. Dcera se vyzbrojila informacemi o pozitivním vlivu psa na fyzický i psychický vývoj dítěte, které vyčetla z internetu, a mě neminula přednáška na téma léčebné účinky canisterapie. „Do domovů důchodců chodí dokonce terapeuti se psy, aby se staří lidé necítili osaměle,“ pravila. „Až budeme s mužem v práci a Adrianka ve škole, nebudeš se tu cítit sama a nemusíš mít strach, že tě někdo přepadne. Časem se naučíš Vlčka venčit…“

Tak ještě tohle! Vždyť vážím míň než ta obluda! Fakt je, že už jsem si na Vlčka zvykla a on na mě taky, ale ten dětský strach, že po mně jednou vyjede, ve mně pořád dřímá.

Helena

SLOVO ODBORNÍKA

* Připusťme, že Vlček je opravdu jen Vlček a se svým pohádkovým skorojmenovcem nemá nic moc společného. Pak je skutečně jen velmi málo pravděpodobné, že by zničehonic zešílel a nebohou bábinku jen tak z dlouhé chvíle spolkl. Ledaže by se zachovala až příliš pošetile. Rozhodně bych jí nedoporučoval, aby mu ujídala z jeho misky, ani píchání do očí nemají pejsci zrovna v oblibě.

* Možná by se teď slušelo varovně pozvednout prst a poukázat na opakovanou zkušenost – v řadě rodin se jako příhodný dárek pod stromeček objeví nějaký ten živý kamarád. Bohužel nezřídka jde o přátelství poněkud jednostranné.

* Když po prvním nadšení nad chlupatou kuličkou či koulí obdarovaný zjistí, že ji je třeba také krmit a venčit, poplatky platit, radost se snadno vyčerpá. Pak ji v lepším případě svěří do laskavé péče útulku, v horším ji přiváže ke stromu, vyhodí z auta, případně zanechá na nějakém neznámém místě.

* V dojemných filmech si psisko ke svým páníčkům nazpět cestu téměř vždy najde, v životě spíše natrefí podobně jako Vlček na jiné. Při vší smůle měl vlastně štěstí. Objevil rodinu, která se sice z počátku zachovala především racionálně (chtěla nalézt jeho původní majitele), posléze se rozhodla dopřát mu alespoň azyl v útulku, nakonec se však smířila s tím, že bude jejím dalším členem.

* Máte-li pocit, že si Adrianka vše tak trochu vyvzdorovala, možná nejste daleko od pravdy. Pokud se ale bude o Vlčka nadále starat, když ho bude venčit, věnuje mu svůj čas a někdy se s ním třeba rozdělí i o kus buřta, potom je zřejmě dobře, že jí rodiče povolili psa si nechat.

PhDr. PETR ŠMOLKA, psycholog