Na projekci Zdivočelé země jste se všichni k sobě tak hezky měli. Nepanovala po šestnácti letech spolupráce ponorková nemoc?

Určitě ne. To dokážu posoudit, i když já jsem tam nebyla tak dlouho, ale až zhruba od poloviny. Možná i proto, že obsazení fungovalo jako téměř klučičí společnost; mám zkušenost, že když je někde víc kluků než holek, parta vydrží. Pro ně to bylo úžasné: herci, kterým je dnes pětatřicet, tam začínali pomalu jako děti. Loučení je smutné.

Díváte se na seriál v televizi? Reprízu teď nevídám, nemám zrovna doma televizi. Ale první řadu jsem viděla ještě jako dítě. Záviděla jsem těm hercům a říkala si, že by byla paráda v takovém seriálu hrát.

Takže se vám plní sny?

Největší sen – dostat se na DAMU a hrát – se mi splnil. Je super, že se můžu herectvím živit, nebyla jsem nucena změnit profesi, což se vždycky může stát.

Zato ve Zdivočelé zemi… Při odlévání obličeje kvůli masce jsem měla klaustrofobický pocit, navíc jsem zrovna trpěla alergií a nemohla ani pšíknout. Hotovou masku mi nalepili na obličej a domalovali ji, nasadili mi brýle a oblékli do příšerného baloňáku. Výsledek byl hroznej. Dala jsem si závazek, že okamžitě přestávám pít a ponocovat, protože takhle nehodlám po čtyřicítce vypadat.

Přítel vás viděl?

Ne, tehdy jsme spolu ani pořádně nechodili. Až bude tenhle díl v televizi, zakážu mu na to koukat. (smích) Těšíte se na pokračování Expozitury? Janek Kroupa už má synopse druhé řady. Tak to víte víc než já… Doufám, že se opravdu bude točit.

Přestože jste pracovali až dvacet hodin denně?

Je fakt, že jsem byla hodně unavená. Ke konci natáčení jsem navíc měla zánět ledvin. Tak jsem brala antibiotika a na ledvinách měla nahřívací sáčky. Bylo to vypětí pro všechny, ale věděli jsme, že naplno musíme jet rok, pak to skončí. Dlouho jsem se potom dávala dohromady, ale případné pokračování si ujít nenechám. Takové role se neodmítají