Jak přišla herečka HANA IGONDA ŠEVČÍKOVÁ (41) k prostřednímu jménu, kdo je středem jejího života a co ji přitahuje na slovenských mužích?
Ačkoli má za sebou bezpočet rolí v Národním divadle, ve filmu (Zimní víla, Hrad stínů, Konec básníků v Čechách, Hříčky o královnách), v televizi (Arabela se vrací, Cesty domů, Pojišťovna štěstí) i v dabingu, každý si ji nejvíce spojuje s dospělou Mařenkou z Arabely. Tenkrát jí bylo dvacet let a ještě měla v živé paměti, jak se coby dítě na seriál dívala. A najednou se stala jeho součástí. „Mařenka je a vždycky bude kusem mého profesního života,“ říká Hana a vzpomíná na dva roky nádherného natáčení s režisérem Vorlíčkem, kameramanem Sirotkem a na nezapomenutelné setkání se Stellou Zázvorkovou, Vlastimilem Brodským a Jiřím Sovákem, kteří ji brali jako kamarádku.
Hana Igonda Ševčíková, manžel, dcera
Jaká jste byla jako malá holka? Ta hodná v šatičkách, nebo čertice?
Já jsem asi anděl s ďáblem v těle. Nosila jsem šatičky a byla babiččina a maminčina holčička, ale zároveň měla okopané nohy a poškrábané ruce. Mám dva mladší bratry, Václava a Matěje, takže si umíte představit, že naše dětství bylo plné honiček a dobrodružství. Musela jsem kluky pomáhat hlídat, ale oni mě neposlouchali a když něco provedli, tak jsem za to samozřejmě mohla já.
Kdy vás napadlo jít studovat herectví?
Odmala jsem obdivovala jednu zpěvačku. Jsem Ryba a když něco dělám, dělám to pořádně. Ve chvíli, kdy mě to úplně pohltilo, jsem se rozhodla jít studovat herectví. Chodila jsem do přípravky k paní Steimarové, kde jsem například potkávala Mária Kubce, Karla Holuba nebo Karla Dobrého. Na DAMU mě vzali hned napoprvé, ale první ročník byl očistec. Do té doby jsem viděla jenom výsledky – filmy, představení, seriály, ale nevěděla, jak vypadá proces zkoušení. To bylo hodně drsné. Pak se to zlomilo, přišla revoluce a po ní nás přišel učit Boris Rösner.
Ten měl pověst svérázného pedagoga. Jak jste jeho metody snášela?
Boris si opravdu nešel pro slovo daleko. To všechno ale dělal jen proto, aby nás vyprovokoval k co nejlepšímu výkonu. Když jsem pak jako jeho kolegyně nastoupila do Národního divadla, stali se z nás přátelé. Říká se, že každý je nahraditelný, ale myslím, že o něm to neplatí.
Jednou jste prohlásila, že váš manžel Marko Igonda vám svým přístupem k práci Borise Rösnera hodně připomíná.
Ano, připomíná mi ho tou svou řemeslností a hlavně poctivostí vůči hereckému povolání. Když jde na jeviště nebo před kameru, přesně musí vědět proč, co, kdy a jak říká a co dělá.
Jak jste se seznámili?
Jela jsem za svou kamarádkou do Bratislavy podívat se na představení studentů herecké školy. Tam mě upoutal o čtyři roky mladší student Marko, ale myslela jsem si, že je zadaný, takže jsme prohodili jen pár vět. Za tři týdny přijel do Prahy odehrát představení. A protože tam dorazil o den dřív, pozval mě na kávu. Byl to první muž v mém životě, se kterým jsem nevěděla, na čem jsem. Povídali jsme si o všem možném, ale ne o vzájemných sympatiích. Pak jsme se viděli až pár dnů před Štědrým dnem, kdy mně kamarád nabídl, abych s ním jela na Slovensko. Rozum mi říkal ne, ale bylo to silnější než já. Vsadila jsem na intuici a emoce.
A vyšlo to.
Vyšlo. Dohodli jsme se, že přijedu do Bratislavy oslavit Silvestra 1999. Jenže 29. prosince vypukla sněhová kalamita, a tak jsme si jen zavolali. Marko mě ale překvapil a na Silvestra za mnou přiletěl letadlem. V tu chvíli jsem věděla, že je to můj životní partner, že tohle bude otec mých dětí.